Hladová sousedka – Dětství ve stínu ticha a bídy

„Mami, proč Jitka zase nemá svačinu?“ šeptala jsem jednou ráno, když jsme stály v předsíni a já si zavazovala tkaničky. Máma se na mě podívala tím zvláštním pohledem, který jsem znala jen z těch nejvážnějších chvil. „Některé věci nejsou pro děti, Aničko. Ale když můžeš, poděl se s ní, ano?“ Její hlas byl tichý, skoro provinilý. Věděla jsem, že se něco děje, ale tehdy jsem tomu nerozuměla.

Jitka bydlela o dvě patra níž v našem paneláku na sídlišti v Brně-Líšni. Její máma byla často pryč a táta… toho jsem nikdy neviděla. Jitka chodila do školy v ošoupaných botách a v zimě měla jen tenkou bundu. Když jsme si hrály na hřišti, často jen seděla na houpačce a dívala se na nás ostatní. Nikdy si nestěžovala. Jen mlčela.

Jednou večer jsem zaslechla mámu, jak šeptá tátovi v kuchyni: „Dala jsem jí dneska chleba se salámem. Byla tak vděčná, že mi skoro brečela do rukávu.“ Táta jen zabručel: „A co když si toho někdo všimne? Sousedi už teď koukají skrz prsty.“ Máma se nenechala: „A co mám dělat? Nechat ji hladovět?“

Doma jsme nikdy neměli moc peněz. Táta pracoval ve fabrice, máma dělala prodavačku v Jednotě. Ale vždycky říkala, že když máš chleba pro sebe, máš ho i pro druhého. Jenže v našem paneláku se o Jitce nemluvilo. Když šla kolem paní Novotné, jen si odfrkla: „To je ta holka od těch…“ A dál už nic.

Jednou jsem přišla domů a našla Jitku sedět u našeho kuchyňského stolu. Máma jí nalévala polévku a Jitka jedla tak rychle, až jí tekly slzy po tvářích. „Děkuju,“ šeptla a máma ji pohladila po vlasech. Ten večer jsem poprvé viděla, jak máma pláče.

Ve škole si z Jitky utahovali. „Chudinka Jitka, nemá ani na rohlík!“ smáli se kluci ze čtvrté třídy. Já mlčela. Styděla jsem se za ně i za sebe. Chtěla jsem jí pomoct, ale bála jsem se, že si mě vezmou na mušku taky.

Jednoho dne přišla Jitka do školy s modřinou na ruce. Učitelka se ptala, co se stalo, ale Jitka jen zavrtěla hlavou. Po škole jsem ji potkala na schodech našeho domu. „Jitko, chceš jít k nám?“ zeptala jsem se tiše. Jen pokrčila rameny a šla dál.

Doma jsem to řekla mámě. Ta jen povzdechla: „Některé věci nemůžeme změnit, Aničko. Ale můžeme být aspoň trochu laskaví.“

Roky plynuly a Jitka byla pořád stejná – tichá, nenápadná, hladová po jídle i po pohlazení. Když jsme šly jednou spolu ze školy, zastavila nás paní Novotná: „Anička by si měla vybírat lepší kamarádky.“ Jitka zrudla a já taky. Mlčela jsem.

Pak přišel den, kdy Jitka zmizela. Její máma ji odvezla k babičce na venkov a už se nevrátila. V našem domě se o ní přestalo mluvit úplně. Jen máma občas vzdychla: „Doufám, že je jí tam líp.“

Dnes je mi třicet dva let a mám vlastní děti. Když vidím ve škole holčičku s rozbitými botami nebo kluka, který nemá svačinu, vzpomenu si na Jitku. Na její hladové oči a tiché „děkuju“. A taky na svoje mlčení.

Občas si říkám: Udělala jsem tehdy dost? Nebo jsem byla stejná jako ti ostatní – tiše přihlížející? Co byste udělali vy na mém místě?