Hlas, který nikdo neslyší: Příběh mé babičky Marty

„Mami, proč zase nejdeme za babičkou? Vždyť je tam sama!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak máma bez zájmu odkládá telefon a táta se ani neohlédne od televize. V tu chvíli jsem měla pocit, že křičím do prázdna. Babička Marta byla kdysi středobodem naší rodiny. Po smrti dědečka se ale všechno změnilo. Najednou byla jen tichým stínem v našem životě, někým, koho je potřeba navštívit jednou za měsíc, aby se neřeklo.

Pamatuju si, jak jsem jako malá sedávala u ní v kuchyni, kde voněla bábovka a ona mi šeptala pohádky o svém dětství v Podkrkonoší. Teď tam seděla sama, v šedém panelákovém bytě na Proseku, a dívala se z okna na šedivý dvůr. Když jsem jí volala, snažila se znít vesele: „Julinko, všechno je v pořádku, jenom mi tu trochu chybí smích.“ Ale já slyšela v jejím hlase prázdnotu.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. „Mami, babička potřebuje naši pomoc! Nemůžeme ji tam nechat samotnou!“ Máma si povzdechla: „Julie, já mám práci, táta má práci, ty máš školu. Babička je silná ženská, zvládne to.“ Táta jen zabručel: „Všichni jsme to tak měli. Život není fér.“

Ale já jsem věděla, že to není pravda. Babička byla silná, ale každý člověk má své hranice. Začala jsem ji navštěvovat sama. Každou středu po škole jsem jí nosila koláče z pekařství na rohu a poslouchala její příběhy. Jednou mi řekla: „Víš, Julinko, nejhorší není samota. Nejhorší je, když tě nikdo neposlouchá.“

Jednoho večera jsem přišla domů a slyšela rodiče hádat se kvůli penězům. „Nemůžeme si dovolit platit pečovatelku! A Julie by měla myslet na maturitu, ne na starou paní!“ křičela máma. Táta přitakal: „Ať si Marta najde kamarádky v klubu důchodců.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč je pro ně babička jen přítěž?

Začala jsem psát deník o tom, co s babičkou prožívám. Psala jsem o jejích vzpomínkách na válku, o tom, jak přišla o bratra v roce 1968, o tom, jak se s dědečkem poznali na tancovačce v Jilemnici. Psala jsem o jejím strachu z budoucnosti a o tom, jak každý večer čeká na telefonát od mámy, který nikdy nepřijde.

Jednoho dne babička upadla v koupelně. Volala mi plačícím hlasem: „Julinko, já nemůžu vstát.“ Okamžitě jsem běžela k ní a zavolala sanitku. Rodiče přijeli až do nemocnice s výrazem otrávenosti. „To je hrozné, teď budeme muset řešit další starosti,“ řekla máma cestou domů.

Po návratu z nemocnice byla babička ještě slabší. Snažila jsem se jí pomáhat s nákupy i úklidem, ale rodiče byli stále víc podráždění. „Julie, nemůžeš pořád běhat za babičkou! Máš svůj život!“ vyčetla mi máma jednoho večera.

Začala jsem se ptát sama sebe: Proč je tolik lidí kolem nás osamělých? Proč rodiny zapomínají na své staré? Když jsem o tom mluvila s kamarádkou Terezou ve škole, řekla mi: „U nás je to stejné. Děda je pořád sám a rodiče říkají, že už si svůj život prožil.“

Jednou jsme s babičkou seděly u okna a ona mi tiše řekla: „Víš, Julinko, někdy mám pocit, že už tu nejsem potřeba.“ Chytila jsem ji za ruku a slíbila jí: „Já tě nikdy neopustím.“

Začala jsem psát dopisy do místních novin o osamělosti seniorů. Několik lidí mi odpovědělo – jedna paní napsala: „Děkuji za váš článek. I já mám maminku sama a nevím si rady.“ Cítila jsem aspoň malou naději.

Jednoho dne přišla máma domů a našla mě u stolu s babiččinými fotkami a deníkem. „Co to děláš?“ zeptala se podrážděně. „Píšu o babičce. O tom, jak je sama a jak ji nikdo neposlouchá.“ Máma se zarazila a poprvé po dlouhé době se jí v očích objevily slzy.

Začali jsme s mámou chodit za babičkou častěji. Táta se přidal až později – přinesl jí jednou kytici narcisů a omluvil se za svou lhostejnost. Nebylo to dokonalé, ale něco se změnilo.

Dnes už babička není tak sama jako dřív. Ale pořád si kladu otázku: Kolik dalších hlasů kolem nás nikdo neslyší? A kolik z nás má odvahu něco změnit?

Možná bychom měli častěji naslouchat těm, kteří už nemají sílu křičet o pomoc. Co myslíte? Máte ve svém okolí někoho, koho byste měli slyšet víc?