Host v lastním domě: Příběh jedné snachy z Prahy

„Tohle není tvoje kuchyně, Lucie. Tady se věci dělají po mém,“ pronesla tchyně Marie ledovým hlasem, když jsem v neděli ráno sáhla po hrnci, abych uvařila kávu. Její pohled byl ostrý jako nůž a já jsem v tu chvíli měla chuť utéct zpátky do svého malého bytu na Žižkově, kde jsem byla svobodná a všechno bylo jen moje. Ale místo toho jsem stála v cizím domě, v cizí kuchyni, a cítila se jako vetřelec. Petr, můj manžel, seděl u stolu a předstíral, že si čte noviny. Věděla jsem, že slyší každé slovo, ale neodvážil se zasáhnout.

Když jsme se s Petrem brali, sliboval mi, že budeme mít svůj vlastní byt. Ale jeho otec onemocněl a Petr nechtěl nechat matku samotnou. „Aspoň na pár měsíců,“ říkal. „Bude to v pohodě, mamka je hodná.“ Jenže pár měsíců se protáhlo na roky a já se pomalu ztrácela sama sobě. Každý den jsem byla hostem ve vlastním domově.

Marie měla ráda pořádek – svůj pořádek. Když jsem pověsila ručník jinam, našla jsem ho za chvíli složený zpátky na původním místě. Když jsem koupila jinou značku těstovin, skončily vzadu ve skříni za těmi „správnými“. Každý večer mi připomínala, že „za našich časů“ ženy věděly, jak se starat o domácnost. „Ty jsi z města, viď? To je vidět,“ poznamenala jednou před Petrovými příbuznými. Smáli se tomu, ale mě to bolelo.

S Petrem jsme se začali hádat. „Proč jí nikdy nic neřekneš?“ vyčítala jsem mu potichu v ložnici, zatímco Marie za zdí poslouchala každý náš šepot. „Je to moje máma,“ odpovídal bezmocně. „Musíme tu být kvůli tátovi.“ Ale jeho otec zemřel před půl rokem a my jsme tu zůstali dál.

Začala jsem chodit do práce dřív a vracet se později. V kanceláři na Pankráci jsem byla aspoň někdo – Lucie Novotná, účetní s vlastním stolem a respektem kolegů. Doma jsem byla jen snacha, která nikdy nic neudělá správně. Jednou večer jsem přišla domů a našla Marii, jak přerovnává moje oblečení ve skříni. „Jen ti to tu trochu srovnám,“ řekla nevinně. Cítila jsem, jak ve mně vře krev.

Začala jsem si psát deník. Psala jsem o tom, jak moc mi chybí máma a táta, kteří žijí v Brně. O tom, jak mi chybí obyčejné ticho a klid. O tom, jak mě bolí, že Petr už není ten muž, kterého jsem si brala – teď byl jen syn své matky.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela Marii mluvit s Petrem v kuchyni: „Lucie není pro tebe dost dobrá. Měla sis najít někoho z pořádné rodiny.“ Stála jsem za dveřmi a slzy mi tekly po tváři. Petr mlčel.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale bála jsem se samoty ještě víc než života v tomhle domě. Jednou večer jsem to řekla kamarádce Janě u vína: „Co když už nikdy nenajdu odvahu být sama?“ Jana mě objala: „Lucie, ty už jsi sama dávno. Jen si to nechceš přiznat.“

Následující týden jsem sbalila kufr a odjela na víkend k rodičům do Brna. Bylo to poprvé po třech letech, co jsem spala celou noc bez strachu z dalšího ponížení. Táta mi ráno uvařil kávu a máma mě pohladila po vlasech: „Lucinko, život je krátký na to, abys byla nešťastná kvůli někomu jinému.“ V tu chvíli jsem věděla, že musím něco změnit.

Po návratu do Prahy jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Buď půjdeme bydlet sami, nebo odcházím já,“ řekla jsem pevně. Petr byl v šoku: „Nemůžeš mě nutit vybírat mezi tebou a mámou!“ Ale já už byla rozhodnutá.

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech. Někdy je mi smutno, ale většinou cítím úlevu. Marie mi občas volá – prý jestli nechci přijít na nedělní oběd. Petr mi píše zprávy: „Chybíš mi.“ Ale já už vím, že nejdůležitější je chybět sama sobě.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít odvahu odejít ze vztahu, který nás ničí? Kolik žen kolem nás žije jako hosté ve vlastním domě? Co byste udělali vy na mém místě?