Hostina za zdmi: Příběh o dvou světech pod jednou střechou

„To je neuvěřitelné, mami, oni si zase přinesli sushi a my máme kaši,“ šeptla jsem podrážděně, když se dveře zabouchly a v kuchyni zavládlo ticho. Máma jen pokrčila rameny a zamíchala do hrnce poslední zbytky vloček. „Klárko, hlavně klid. Oni mají svoje peníze, my máme svoje starosti.“ Ale já už to v sobě dusila dlouho. Každý večer stejný rituál: my dvě u stolu, skromná večeře, zatímco za zdí se rozléhá smích, cinkání skleniček a vůně cizokrajných jídel.

Včera přišli domů kolem osmé. Bratr Petr s manželkou Janou. „Ahoj všichni,“ houkl Petr do kuchyně, aniž by se na nás podíval. „Přidejte se k nám na večeři,“ navrhla jsem s nadějí v hlase, ale Jana jen zavrtěla hlavou: „Děkujeme, už jsme jedli.“ Pak zmizeli ve svém bytě a dveře se za nimi tiše zavřely. Zůstala jsem sedět s lžící v ruce a v hlavě mi vířily otázky. Proč je mezi námi taková propast? Vždyť jsme rodina.

Když jsme před třemi lety přišly s mámou o tátu, všechno se změnilo. Dům, který postavil děda vlastníma rukama, jsme rozdělili na dvě části. Petr s Janou si zrekonstruovali horní patro, my zůstaly dole. Oni mají novou kuchyň, my starý sporák a lednici, která občas vypoví službu. Petr pracuje v IT firmě, Jana je právnička. Já studuji na pedagogické fakultě a máma dělá pokladní v supermarketu.

Někdy mám pocit, že jim vadíme. Když přijde pošta nebo sousedé, Petr se tváří, jako bychom byli cizí. Ale když potřebuje pohlídat jejich malou Aničku, najednou jsme dobré. „Klárko, mohla bys dnes večer pohlídat?“ ptá se Jana jednou týdně. Vždycky kývnu – Aničku mám ráda. Ale nikdy nepadne slovo o tom, že bychom si mohli sednout ke společné večeři nebo si popovídat jako dřív.

Jednou jsem zaslechla jejich rozhovor za dveřmi: „Myslíš, že bychom jim měli něco dát? Třeba peníze?“ šeptala Jana. „Nechci, aby si zvykly,“ odpověděl Petr tvrdě. „Každý má svůj život.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vždyť jsme vyrůstali spolu! Pamatuji si, jak jsme s Petrem stavěli bunkr na zahradě a máma nám nosila koláče.

Jednoho dne jsem se rozhodla to změnit. Po škole jsem koupila levné suroviny a uvařila bramborovou polévku podle babiččina receptu. Pozvala jsem Petra s Janou na večeři. „Děkujeme, ale máme už plány,“ odmítli opět bez mrknutí oka. Máma mě pohladila po vlasech: „Netrápíš se zbytečně?“ Ale já chtěla aspoň jednou cítit, že jsme rodina.

Začala jsem být podrážděná a hádavá. Jednou večer jsem bouchla do stolu: „Proč se k nám chováte jako k cizím? Vždyť jsme pod jednou střechou!“ Petr se na mě podíval s ledovým klidem: „Kláro, každý máme svůj život. Nechci řešit vaše problémy.“ Máma ho okřikla: „Petře, trochu úcty! Bez nás bys tu nebyl.“ Ale on jen pokrčil rameny a odešel.

Od té doby mezi námi panovalo napětí. Večer co večer jsem slyšela jejich smích a cítila vůni pizzy nebo thajského kari, zatímco my s mámou jedly kaši nebo chleba s máslem. Záviděla jsem jim – nejen peníze, ale i tu lehkost bytí.

Jednoho dne přišla máma domů uplakaná – v práci jí snížili úvazek. „Jak to zvládneme?“ ptala se zoufale. Já ji objala a slíbila jí, že najdu brigádu. Večer jsem šla za Petrem poprosit o půjčku. Otevřela mi Jana: „Promiň, teď nemáme čas.“ Zavřela dveře dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Začala jsem nenávidět jejich svět – svět plný dostatku a uzavřenosti. Přestala jsem jim odpovídat na pozdravy, když šli kolem. Máma mě napomínala: „Klárko, nesmíš být zlá.“ Ale já už nemohla dál předstírat.

Jednoho večera přišla Anička dolů s pláčem: „Maminka na mě křičela.“ Vzala jsem ji do náruče a utěšovala ji. V tu chvíli mi došlo, že ani jejich svět není dokonalý. Možná mají peníze, ale chybí jim něco jiného – blízkost.

Začala jsem přemýšlet: Je spravedlivé závidět? Nebo bych měla hledat štěstí jinde? Přesto mě pořád pálila otázka: Proč oni hodují a my máme jen kaši? Kde je spravedlnost?

Možná je čas přestat čekat na pozvání ke stolu a začít si budovat vlastní místo v životě. Ale jak překonat tu propast mezi námi? Co byste udělali vy na mém místě?