Hypotéka na cizí štěstí: Když vás vlastní syn postaví před nemožnou volbu

„Mami, potřebujeme tě. Bez tebe to nepůjde.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou nad hrnkem kávy a dívám se na svého syna Tomáše, jak nervózně přešlapuje mezi lednicí a stolem. Jeho žena Petra sedí vedle něj, oči sklopené do klína, prsty si nervózně pohrává s prstýnkem. Vzduch je těžký, dusivý. Vím, co přijde, ale stejně mě to zasáhne jako rána pěstí.

„Mami, banka nám tu hypotéku nedá. Potřebujeme ručitele. Jen ty nám můžeš pomoct.“

V tu chvíli se mi vybaví všechny ty roky, kdy jsem Tomáše vychovávala sama. Jeho otec nás opustil, když mu bylo osm. Všechno jsem zvládla sama – školu, kroužky, první lásky i první zklamání. Nikdy jsem mu nic nevyčítala. Ale teď… Teď mám dát v sázku svůj byt? Svoje stáří?

„Tomáši, vždyť víš, že mám jen tenhle byt. Kdyby se něco stalo…“

„Ale mami! My to zvládneme! S Petrou máme práci, všechno jsme si spočítali. Jen potřebujeme začít. Chceme rodinu, dítě…“

Petra se na mě poprvé podívá. V očích má slzy.

„Paní Ivano, já vím, že je to hodně. Ale my už jsme zkusili všechno. Bez vás to prostě nejde.“

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. V hlavě mi běží tisíc myšlenek. Co když přijdou o práci? Co když onemocní? Co když…

Vzpomenu si na sousedku paní Holubovou z druhého patra. Její syn si taky vzal hypotéku a ona mu ručila. Teď bydlí u dcery v paneláku na druhém konci města a svůj byt už nikdy neuvidí.

„Mami, prosím tě,“ Tomáš mi položí ruku na rameno. „Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější.“

Ano, říkala jsem to. Ale nikdy jsem si nemyslela, že budu muset volit mezi rodinou a vlastním klidem.

„A co kdybych vám pomohla jinak? Nějakou menší částkou? Nebo…“

Tomáš zavrtí hlavou.

„To nestačí. Potřebujeme ručitele na celou částku.“

Petra se rozpláče.

„Já už nevím, co máme dělat… Všichni naši kamarádi už bydlí ve svém. My pořád v podnájmu…“

Cítím se jako nejhorší matka na světě. Mám pocit, že je zrazuju. Ale zároveň vím, že kdybych přišla o byt, nemám kam jít. Jsem už v důchodu, práce není jistá a zdraví taky ne.

Ten večer nemůžu spát. Přemýšlím nad tím, jak jsme se s Tomášem kdysi smáli u pohádek, jak mě objímal po škole a říkal mi „mami, ty jsi nejlepší“. Kde se to pokazilo? Kdy se z něj stal dospělý muž s očima plnýma očekávání a výčitek?

Druhý den ráno mi volá sestra Jana.

„Ivano, ty jsi blázen! To přece nemůžeš udělat! Víš vůbec, kolik lidí kvůli tomu skončilo na ulici?“

„Ale Jano… On je můj syn.“

„A ty jsi jeho matka! Má tě chránit, ne tě ohrožovat!“

Zavěsím a cítím se ještě hůř. V práci jsem jako tělo bez duše. Kolega Pavel si všimne mého smutku.

„Ivano, co se děje?“

Vyprávím mu všechno. On jen pokývá hlavou.

„Tohle je dneska běžné. Můj bratr ručil synovi a teď splácí jeho dluhy. Já bych do toho nešel.“

Večer přijde Tomáš s Petrou znovu.

„Tak co?“ ptá se tiše.

Dívám se na něj dlouho. Vidím v něm toho malého kluka i dospělého muže najednou.

„Tomáši… Já to nemůžu udělat.“

Chvíli je ticho. Pak Tomáš vstane.

„Takže ti na nás nezáleží? Takže ti je jedno, jestli budeme mít kde bydlet?“

Petra ho chytne za ruku.

„Nech to být… Pojďme.“

Odejdou a já zůstanu sama v tiché kuchyni. Dívám se na fotky na lednici – Tomáš v první třídě, Tomáš s maturitním vysvědčením, Tomáš s Petrou na svatbě.

Celou noc nespím a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem právě přišla o syna?

Ráno mi přijde SMS: „Promiň mami. Potřebovali jsme tě.“

Sedím u okna a dívám se ven na šedivé sídliště. Přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? A kolik toho má matka ještě vydržet?