Jak jsem se snažila odradit nepozvané příbuzné, kteří nám rozvraceli každou rodinnou oslavu

„Zase jsou tady! Proboha, proč jim to nikdo neřekne?“ šeptala jsem hystericky mamce do ucha, zatímco jsem z kuchyně sledovala, jak teta Božena s manželem a jejich dvěma rozmazlenými dětmi vtrhli do našeho obýváku. Byla sobota odpoledne, slavili jsme narozeniny mého syna Tomáška. Pozvali jsme jen nejbližší rodinu – babičku, dědu, sestru s rodinou. Ale Božena? Ta nikdy nečekala na pozvání.

„Lenko, uklidni se, jsou to přece rodina,“ šeptla mi mamka zpátky a nervózně si uhladila zástěru. „Tohle už není normální! Každý rok, každý svátek, každá oslava… Přijdou bez ohlášení, sní půlku dortu a pak se tváří, že nám dělají laskavost!“ vyjela jsem tiše, ale v očích mi hořel vztek.

Teta Božena mezitím už rozdávala rady: „No Lenko, ten dort je letos nějaký suchý, viď? A kde máš tu domácí limonádu? Loni byla lepší.“ Její muž Mirek se rozvalil na gauči a pustil si fotbal. Děti okamžitě začaly tahat Tomáška za rukáv a dožadovat se jeho nových hraček.

Moje sestra Jana ke mně přišla a šeptla: „Hele, já už to taky nedávám. Minule mi Božena vypila víno a pak mi řekla, že mám špatně vychované děti.“

V tu chvíli jsem se rozhodla. Už toho bylo dost. Po oslavě jsem seděla s manželem Petrem v kuchyni a plánovala strategii. „Musíme jim to říct. Příště je prostě nepozveme. Nebo jim řekneme, že je to jen pro nejbližší.“

Petr pokrčil rameny: „Víš, že Božena to nepochopí. Udělá z toho drama.“

Ale já byla rozhodnutá. Další oslava byla za měsíc – babiččiny osmdesátiny. Tentokrát jsem rozeslala pozvánky jen těm, které jsme opravdu chtěli vidět. Boženě jsem nepsala nic.

Den oslavy. Všichni sedíme u stolu, babička září štěstím. Najednou zvonek. Srdce mi spadlo do kalhot. Petr šel otevřít – a samozřejmě: Božena s rodinou.

„Ahoj všichni! Tak co slavíme?“ hulákala ode dveří.

„Boženo… my jsme tentokrát chtěli udělat menší oslavu jen v úzkém kruhu,“ řekla jsem opatrně.

Božena se zatvářila dotčeně: „Aha! Takže už nejsme rodina? To je pěkné! To si budu pamatovat!“

Její děti začaly natahovat a Mirek se otočil na podpatku: „Tak my jdeme domů! Ale nezapomeňte – až budete něco potřebovat, tak za námi nechoďte!“

Celý večer byl zkažený. Babička byla smutná, mamka mi vyčítala: „Neměla jsi to dělat tak tvrdě.“

Ale já věděla, že jinak to nejde. Další týdny byly plné napětí. Božena rozesílala po rodině zprávy o tom, jak jsme ji ponížili. Někteří příbuzní mi přestali volat.

Jednou večer mi volala sestra Jana: „Lenko, udělala jsi dobře. Jenže teď to bude chvíli bolet.“

Začala jsem pochybovat. Stojí mi to za to? Proč je v českých rodinách tak těžké nastavit hranice? Proč máme pocit, že musíme všechno vydržet jen proto, že jsme příbuzní?

Po pár měsících se situace uklidnila. Božena už na oslavy nechodila – ale vztahy byly chladné. Přesto jsem cítila úlevu. Konečně jsme mohli slavit v klidu.

Někdy večer sedím u stolu a přemýšlím: Je lepší mít klid a riskovat rozkol v rodině, nebo radši všechno snášet a dusit v sobě? Co byste udělali vy na mém místě?