Jeden ledvina, dva životy: Láska, ztráta a naděje na hraně zoufalství

„Mami, já už to nevydržím!“ zašeptala jsem do ticha nemocničního pokoje, zatímco mi v žilách pomalu kapala infuze. Maminka seděla u mé postele, oči zarudlé od pláče, a držela mě za ruku tak pevně, až mě to bolelo. „Musíš být silná, Klárko. Prosím tě…“ Její hlas se zlomil. Bylo mi šestadvacet a měla jsem pocit, že můj život skončil dřív, než vůbec začal.

Všechno začalo nenápadně – únavou, bolestmi hlavy, otoky nohou. Pak přišla diagnóza: chronické selhání ledvin. Najednou se svět smrskl na pravidelné dialýzy v Motole, nekonečné čekání na vhodného dárce a strach z každého rána. Táta se snažil být silný, ale viděla jsem, jak se mu třesou ruce pokaždé, když mi podával sklenici vody.

Rodina se semkla, ale napětí mezi rodiči bylo čím dál větší. Máma vyčítala tátovi, že je pořád v práci a není s námi. Táta zase tvrdil, že musí vydělávat na léky a cesty do Prahy. Mladší bratr Petr se uzavřel do sebe a celé dny proseděl u počítače. Všichni jsme žili v jakémsi podivném limbu mezi nadějí a rezignací.

Jednoho dne přišel lékař s vážnou tváří: „Kláro, vaše ledviny už téměř nefungují. Pokud se nenajde dárce do několika měsíců…“ Nedořekl to. Věděla jsem, co znamenají jeho slova. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem o smrti víc než kdy dřív.

Přihlásila jsem se na seznam čekatelů na transplantaci. Každý telefonát mě děsil i naplňoval nadějí zároveň. Ale týdny plynuly a nic se nedělo. Kamarádky mě navštěvovaly čím dál méně – nevěděly, co říct. Cítila jsem se osamělá a zbytečná.

Jednoho odpoledne, když jsem seděla v čekárně na dialýzu, si ke mně přisedl mladý muž. „Ahoj, já jsem Tomáš,“ usmál se nesměle. „Vidím tě tu často…“ Povídali jsme si o všem možném – o škole, o filmech, o tom, jaké to je žít s nemocí. Tomáš měl nemocnou sestru a dobře věděl, jaké to je bát se o někoho blízkého.

Začali jsme si psát i mimo nemocnici. Jeho zprávy byly světlem v mém temném tunelu. Jednou mi napsal: „Kláro, přemýšlel jsem… Mám stejnou krevní skupinu jako ty. Co kdybych ti dal svou ledvinu?“ Myslela jsem, že si dělá legraci. Ale on to myslel vážně.

Rodiče byli proti. „Neznáš ho dost dlouho! Co když to dělá z nějakého špatného důvodu?“ křičela máma. Táta mlčel a jen mě objal. Já ale cítila, že Tomáš je upřímný.

Vyšetření ukázala, že je opravdu vhodným dárcem. Lékaři nás připravovali na operaci a já poprvé po dlouhé době cítila naději. S Tomášem jsme si byli čím dál bližší – smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost, snili o cestování po Evropě.

Den operace byl nejdelší v mém životě. Když jsem se probudila z narkózy a uviděla Tomáše sedět u mé postele s úsměvem na tváři, rozplakala jsem se štěstím. „Teď už bude všechno dobré,“ zašeptal.

Ale štěstí netrvá věčně. Po několika týdnech začalo mé tělo novou ledvinu odmítat. Horečky, bolesti, další pobyty v nemocnici. Lékaři bojovali ze všech sil, ale prognóza byla špatná.

Tomáš byl stále se mnou – držel mě za ruku, povzbuzoval mě, i když bylo vidět, jak moc ho to bolí. Jednou večer mi řekl: „Kláro, i kdyby to nevyšlo… nelituju ničeho. Dal bych ti tu ledvinu znovu.“

Moje rodina byla zlomená. Máma se zhroutila a musela vyhledat psychologa. Táta začal pít a Petr utekl z domova na pár dní ke kamarádovi. Já ležela v nemocnici a přemýšlela: Proč právě já? Co jsem udělala špatně?

Nakonec přišla zpráva: transplantace selhala. Musela jsem zpět na dialýzu a čekat znovu na zázrak.

Tomáš mě neopustil ani tehdy. Ale něco mezi námi se změnilo – místo radosti jsme sdíleli bolest a strach z budoucnosti. Přesto jsme spolu trávili každou možnou chvíli – procházky po Stromovce, tiché večery u televize nebo jen obyčejné mlčení.

Jednoho dne mi Tomáš oznámil, že dostal nabídku práce v Brně a musí odejít. „Nechci tě opustit,“ řekl tiše, „ale musím myslet i na sebe.“ Chápala jsem ho – nemohla jsem mu bránit žít svůj život.

Zůstala jsem sama s rodinou rozbitou nemocí a srdcem plným vděčnosti i bolesti zároveň.

Dnes už je to několik let od té doby. Stále chodím na dialýzu a čekám na nový začátek. S Tomášem si občas napíšeme – přeji mu štěstí a on mně sílu.

Někdy přemýšlím: Stojí za to bojovat i tehdy, když všechno nasvědčuje tomu, že prohrajete? A co byste udělali vy na mém místě?