Jedna ledvina, dva osudy: Láska, která se zrodila z bolesti

„Mami, já už to nevydržím!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem seděla na studené lavičce před nefrologií v Motole. Slzy mi stékaly po tvářích a v ruce jsem svírala papír s výsledky – moje ledviny definitivně selhaly. Bylo mi třicet tři a měla jsem pocit, že mi někdo vyrval budoucnost přímo z náruče. „Kláro, prosím tě, drž se. Nějak to zvládneme,“ šeptala mamka, ale její hlas zněl stejně zlomeně jako já.

Od té chvíle se můj život smrskl na nekonečné čekání. Dialýza třikrát týdně, únava, strach a ticho v bytě na Žižkově, kde jsem dřív s kamarádkami pořádala večírky. Teď jsem jen sledovala stíny na stropě a přemýšlela, jestli má cenu doufat. Přátelé se postupně vytráceli – nevěděli, co říct. Táta mi nabídl ledvinu, ale nebyl vhodný dárce. Bratr Petr měl vlastní rodinu a zdravotní problémy. Zůstala jsem sama.

Jednoho dne mi zavolala sestřička z transplantačního centra: „Kláro, máme tu zájemce o dárcovství. Je to dobrovolník, Tomáš Novotný.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Kdo by byl ochotný dát kus sebe úplně cizímu člověku? Setkali jsme se v nemocniční kavárně. Tomáš byl vysoký, trochu nesmělý muž s laskavýma očima a nervózním úsměvem. „Proč to děláte?“ zeptala jsem se rovnou. „Protože můžu. Protože někdo blízký mi kdysi pomohl a já chci ten dluh splatit světu,“ odpověděl tiše.

Následovaly měsíce vyšetření, papírování a nejistoty. S Tomášem jsme si začali psát zprávy – nejdřív o zdravotních věcech, pak i o filmech, hudbě a životních snech. Zjistila jsem, že je učitel na základce v Karlíně, miluje jazz a má rád staré české filmy. Postupně se stal mým nejbližším člověkem. Když přišel den operace, držel mě za ruku a šeptal: „Neboj se, Kláro. Společně to zvládneme.“

Operace proběhla dobře. Probudila jsem se s pocitem vděčnosti i strachu – co když Tomášovi ublížili kvůli mně? Když mě za dva dny navštívil na pokoji, vypadal unaveně, ale usmíval se: „Mám o ledvinu míň, ale o jednu kamarádku víc.“ Rozplakala jsem se.

Po návratu domů jsme spolu trávili hodně času. Chodili jsme na procházky do Stromovky, vařili večeře a smáli se nad starými historkami z dětství. Moje rodina Tomáše přijala jako vlastního syna. Táta ho dokonce pozval na ryby do jižních Čech – což byla pro něj největší pocta.

Jenže časem se začaly objevovat trhliny. Moje tělo si na novou ledvinu zvykalo pomalu a já byla často podrážděná a unavená. Tomáš měl pocit, že mu něco dlužím – i když to nikdy neřekl nahlas. Jednou večer u mě doma pronesl: „Víš, někdy mám pocit, že jsme spojení navždycky… ale zároveň jako bychom byli každý na jiné straně řeky.“ Mlčela jsem. Nedokázala jsem mu říct, že mám strach z budoucnosti – že nevím, jestli dokážu žít s tím vědomím, že mi někdo zachránil život takovým způsobem.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo zapomněl zamknout dveře. Jednou jsem mu v hádce vyčetla: „Možná bys měl radši tu ledvinu dát někomu jinému!“ Okamžitě jsem toho litovala, ale slova už nešla vzít zpět. Tomáš odešel a několik dní neodpovídal na zprávy.

V práci jsem byla čím dál víc roztržitá. Kolegové si šeptali za zády: „To je ta Klára po transplantaci… prý jí někdo cizí daroval ledvinu.“ Cítila jsem se jako exponát v muzeu lidských osudů.

Jednoho dne mi Tomáš napsal dlouhou zprávu: „Kláro, nikdy jsem nečekal vděčnost ani lásku na oplátku. Ale myslím, že oba potřebujeme čas najít sami sebe v tom novém životě.“ Rozuměla jsem mu – a zároveň mě to bolelo víc než samotná nemoc.

Od té doby jsme se vídali méně často. Každý jsme si šli svou cestou – on začal chodit s kolegyní ze školy, já se snažila najít rovnováhu mezi prací a zdravím. Přesto jsme zůstali spojeni něčím hlubším než přátelstvím nebo láskou – společným kusem těla i příběhu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co je vlastně větší dar – nový život nebo odvaha pustit někoho blízko k sobě? A dá se vůbec někdy splatit dluh za něco tak velkého?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se žít s vědomím takového daru bez pocitu viny nebo závazku?