Jedna věta, která mi zničila život: Příběh zrady a nového začátku

„Jitko, já už tě nemiluju.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik měsíců. Seděla jsem tehdy u kuchyňského stolu, v ruce hrnek s kávou, a Petr stál naproti mně. Jeho hlas byl klidný, skoro až lhostejný. V tu chvíli se mi rozpadl celý svět. Všechno, co jsme spolu budovali – náš byt na Jižním Městě, společné víkendy na chalupě u Berouna, dokonce i naše dvě děti, Anička a Tomášek – to všechno se mi najednou zdálo jako lež.

„Co to říkáš?“ zašeptala jsem tehdy, protože jsem nebyla schopná mluvit nahlas. Petr se na mě ani nepodíval. „Prostě už to necítím. Je mi líto.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Vždycky jsem si myslela, že máme normální manželství. Občas jsme se pohádali kvůli hloupostem – kdo zase zapomněl koupit mléko, proč je v koupelně neustále mokro, kdo bude vyzvedávat děti ze školky. Ale nikdy mě nenapadlo, že by Petr mohl chtít odejít.

Ten večer jsem seděla v ložnici a dívala se na naše svatební fotky. Byla jsem mladá, šťastná, plná nadějí. Petr se na mě usmíval tím svým klukovským úsměvem. Kde se to všechno pokazilo? Co jsem udělala špatně?

Druhý den ráno jsem musela fungovat dál. Anička měla ve škole vystoupení a Tomášek horečku. Petr si sbalil pár věcí a řekl jen: „Zůstanu zatím u Honzy.“ Honza byl jeho kolega z práce, kterého jsem nikdy moc nemusela – vždycky mi přišel až moc ochotný pomáhat Petrovi s čímkoli.

Moje máma přijela hned odpoledne. „Jitko, musíš být silná,“ říkala a hladila mě po vlasech jako malou holku. Jenže já jsem nebyla silná. Byla jsem zlomená, naštvaná a zoufalá. Nejhorší bylo vysvětlit dětem, proč tatínek není doma.

„Maminko, kdy přijde táta?“ ptala se Anička každý večer.

„Nevím, zlatíčko,“ odpovídala jsem a snažila se nebrečet.

Začaly hádky s Petrem o peníze, o byt, o děti. Najednou jsme byli cizinci, kteří spolu mluví jen přes advokáty. Moje sestra Jana mi říkala: „Jitko, musíš bojovat! Nenech ho odejít jen tak!“ Ale já už neměla sílu bojovat. Každý den jsem chodila do práce do knihovny na Smíchově a večer padala únavou.

Jednou večer mi Petr zavolal. „Jitko, já… mám někoho jiného.“

Bylo to jako druhá rána. „Kdo to je?“ vyhrkla jsem.

Chvíli bylo ticho. „Lenka… znáš ji z práce.“

Lenka! Ta mladá blondýna z jejich oddělení, která se vždycky smála jeho vtipům. Najednou mi všechno dávalo smysl – pozdní návraty domů, tajemné esemesky, jeho odtažitost.

Cítila jsem vztek tak silný, že jsem musela jít ven a projít se po sídlišti. Byla tma a pršelo. Slzy mi tekly po tváři a já si připadala jako největší hlupák na světě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Novotná byla laskavá a trpělivá. „Jitko, musíte myslet i na sebe,“ říkala mi pořád dokola. Ale jak mám myslet na sebe, když mám pocit, že už nic nemá smysl?

Doma to bylo čím dál horší. Anička začala nosit špatné známky a Tomášek měl noční můry. Máma mi pomáhala s dětmi, ale často jsme se hádaly.

„Měla jsi být víc tolerantní,“ vyčetla mi jednou máma.

„A co měl dělat on? Prostě odejít?“ křičela jsem zoufale.

„Možná kdybys byla víc doma…“

„Takže za to můžu já?“ rozplakala jsem se.

Bylo to nekonečné hledání viníka – v sobě, v něm, v okolnostech. Přestala jsem spát, přestala jsem jíst. Kolegové v práci si šeptali za mými zády.

Jednoho dne přišla Jana s lahví vína a řekla: „Jitko, pojď ven mezi lidi! Nemůžeš se pořád litovat.“

Šly jsme do malé kavárny na Vinohradech. Seděla jsem tam mezi cizími lidmi a poprvé po dlouhé době se smála. Uvědomila jsem si, že život jde dál – i když bolí.

Začala jsem běhat po parku u Hostivařské přehrady. Každý krok byl jako malý protest proti bolesti. Děti si pomalu zvykaly na nový režim – střídavá péče byla těžká pro všechny.

Jednou večer přišel Petr pro děti a já ho poprvé viděla jinak – unaveného, nejistého. „Jitko… promiň,“ řekl tiše.

Jen jsem přikývla. Už jsem nepotřebovala slyšet omluvu.

Dnes je to přes rok od té osudné věty. Pořád to bolí, ale už vím, že nejsem jen manželka nebo matka – jsem Jitka. Začala jsem malovat obrazy a vystavovat je v místní galerii. Děti jsou šťastnější a já taky.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Proč právě já? Mohla jsem něco udělat jinak? Nebo je prostě život někdy nespravedlivý? Co byste udělali vy na mém místě?