Jedno vnouče mi stačí!

„Jedno vnouče mi stačí! Další dítě je zbytečné, Lucie!“ Její hlas zněl ostřeji než kdy dřív. Stála jsem v kuchyni u dřezu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tchyně, paní Marie, seděla u stolu s hrnkem kávy a dívala se na mě tím svým neústupným pohledem. Můj muž Petr stál mezi námi, rozpačitě přešlapoval a nevěděl, co říct.

„Mami, tohle není tvoje věc,“ pokusil se Petr tiše namítnout. Ale jeho hlas zněl slabě, skoro provinile. Marie ho sjela pohledem. „To není moje věc? A kdo vám pomáhal, když jste měli malou Aničku? Kdo vám hlídal, když jste oba museli do práce? Myslíš si, že mám nekonečně času a sil?“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Věděla jsem, že Marie nám opravdu hodně pomohla, když se narodila naše první dcera. Ale nikdy by mě nenapadlo, že nám to bude takhle vyčítat. „Nikdo po vás nechce, abyste nám pomáhala víc než chcete,“ řekla jsem tiše. „Jen jsme vám to chtěli říct. Čekáme druhé dítě.“

Marie si odfrkla. „To jste mi teda udělali radost. Já už jsem stará na to, abych zase běhala kolem mimina. Jedno vnouče mi stačí.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Petr ležel vedle mě a mlčel. Věděla jsem, že je mezi námi napětí. „Myslíš, že jsme udělali chybu?“ zeptala jsem se ho potichu do tmy.

„Ne,“ odpověděl po chvíli. „Ale máma to těžko nese. Víš, jak je na všechno sama od té doby, co táta umřel.“

„Ale to přece není naše vina,“ zašeptala jsem zoufale.

Dny plynuly a Marie se začala chovat odtažitěji než kdy dřív. Přestala chodit na návštěvy, nevolala si s Aničkou jako dřív. Když jsme ji pozvali na nedělní oběd, odmítla s tím, že má moc práce na zahradě. Anička se mě ptala, proč babička už nechce přijít.

Jednoho dne jsem ji potkala v obchodě. Stála u regálu s pečivem a když mě uviděla, otočila se zády. Přesto jsem k ní šla. „Dobrý den,“ pozdravila jsem nejistě.

„Dobrý,“ odpověděla stroze.

„Marie… můžeme si promluvit?“

Zamračila se. „O čem? O tom, jak jste mě postavili před hotovou věc? Nebo o tom, jak si myslíte, že všechno zvládnete sami?“

Chtěla jsem jí vysvětlit, že ji nechci zatěžovat, že jen chci, aby byla součástí našeho života i dál. Ale ona mě nenechala domluvit.

„Já už nemám sílu na další dítě v rodině,“ řekla tvrdě. „A jestli si myslíte, že vám budu zase hlídat a vařit jako dřív, tak to nečekejte.“

Odešla a já tam stála mezi rohlíky a houskami a měla pocit, že se mi hroutí svět.

Doma jsem brečela do polštáře. Petr mě objal a snažil se mě utěšit. Ale já cítila jen prázdnotu a smutek.

Začali jsme všechno plánovat bez Marie. Najali jsme paní na hlídání, když jsem musela k lékaři nebo do práce. Anička se ptala čím dál častěji po babičce a já nevěděla, co jí mám říct.

Jednoho dne přišla Marie nečekaně k nám domů. Byla bledá a vypadala unaveně.

„Potřebuju s vámi mluvit,“ řekla hned ve dveřích.

Posadili jsme se ke stolu. Marie chvíli mlčela a pak začala: „Možná jsem byla tvrdá. Ale mám strach… Strach, že už na vás nebudu stačit. Že zklamu Aničku i vás. A taky… mám strach být sama.“

Bylo to poprvé, co jsem ji viděla tak zlomenou.

„Marie,“ vzala jsem ji za ruku, „nikdo po vás nechce víc, než můžete dát. Chceme jen, abyste byla s námi.“

Rozplakala se. Petr ji objal a já cítila úlevu i bolest zároveň.

Od té doby se věci začaly pomalu lepšit. Marie sice už nehlídala tak často jako dřív, ale zase chodila na návštěvy a Anička byla šťastná.

Když se narodil náš syn Matyáš, Marie přišla do porodnice s malou kytičkou a poprvé ho vzala do náruče.

„Možná mi jedno vnouče stačilo,“ řekla tiše a usmála se na mě přes slzy. „Ale teď už bych si život bez vás všech nedokázala představit.“

Někdy přemýšlím: Proč jsou rodinné vztahy tak složité? Proč je někdy nejtěžší bojovat právě za ty nejbližší? Co byste udělali vy na mém místě?