„Jestli mě miluješ jako svou matku, opusť ho. Jinak mě už nikdy neuvidíš.“

„Jestli mě miluješ jako svou matku, opusť ho. Jinak mě už nikdy neuvidíš.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik dní. Sedím na posteli v mém malém pokoji v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třesou a v očích mám slzy. Máma stojí ve dveřích, ruce v bok, oči tvrdé jako sklo. Nikdy jsem ji neviděla takhle rozzuřenou, nikdy jsem necítila takovou bezmoc.

„Mami, prosím tě, vždyť ani nevíš, jaký Tomáš je! Jenom proto, že není z Prahy a jeho táta je automechanik…“

„To není jenom o tom! Ty nevidíš, jak tě ovlivňuje? Přestala ses učit, pořád jsi s ním někde venku, zanedbáváš všechno! Já jsem ti obětovala celý život a ty mě teď takhle zradíš?“

Její hlas se třese, ale vím, že to není jen vztek – je v tom strach. Strach, že mě ztratí. Ale já už nejsem malá holka. Je mi devatenáct a poprvé v životě mám pocit, že někdo opravdu vidí mě, Hanu, ne jen dceru paní Novotné.

Tomáše jsem poznala na brigádě v supermarketu. První den mi pomohl s těžkými krabicemi a pak mě pozval na kafe do malé kavárny na Vinohradech. Smáli jsme se spolu celé odpoledne a já měla pocit, že svět je najednou větší a barevnější. Když jsem to řekla mámě, jen se ušklíbla: „Takový kluk tě akorát stáhne dolů.“

Od té doby začala kontrola. Každý den mi volala do školy, ptala se spolužaček, kde jsem, proč nejsem doma přesně v šest. Když jsem přišla později, čekala mě tichá domácnost nebo výčitky: „Víš vůbec, co všechno pro tebe dělám? Kdybys aspoň byla jako Petra od sousedů – ta má samé jedničky a chodí domů včas!“

Jednou večer jsem seděla s Tomášem na lavičce v parku. Povídali jsme si o snech – on chtěl jednou otevřít vlastní autodílnu, já studovat psychologii. Najednou mi přišla zpráva od mámy: „Okamžitě domů! Jinak volám policii.“ Tomáš se na mě podíval a řekl: „Hani, proč ti to dělá? Nejsi přece dítě.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Máma byla vždycky všechno – táta odešel, když mi bylo pět, a ona mě vychovávala sama. Vždycky říkala: „My dvě proti světu.“ Jenže teď mám pocit, že svět je větší než jen my dvě.

Když jsem jí řekla, že s Tomášem chodím vážně a že bych chtěla jet s ním na víkend do Krkonoš, přišla ta věta. Ultimátum. „Jestli mě miluješ jako svou matku, opusť ho. Jinak mě už nikdy neuvidíš.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o všem – o tom, jak jsme s mámou pekly vánoční cukroví a smály se u pohádek; o tom, jak mě držela za ruku první den ve školce; o tom, jak mi utírala slzy po špatné známce. Ale taky o tom, jak mě dusila svými představami o dokonalé dceři.

Ráno jsem šla za Tomášem. Seděli jsme na lavičce u školy a já mu to všechno řekla. Mlčel dlouho, pak mě vzal za ruku: „Hani, já tě nechci rozdělovat s mámou. Ale musíš žít svůj život.“

Doma bylo ticho. Máma seděla u stolu a dívala se do prázdna. „Tak co?“ zeptala se bez emocí.

„Mami… já ho neopustím,“ zašeptala jsem.

V tu chvíli jako by mezi námi spadla zeď. Máma vstala, vzala si kabát a odešla z bytu. Nevrátila se celý den ani noc. Volala jsem jí stokrát – nezvedla to.

Další dny byly jako zlý sen. Ve škole jsem byla duchem nepřítomná, Tomáš se snažil být oporou, ale cítila jsem mezi námi napětí. Lidé si šeptali – „Ta Novotná je teď nějaká divná…“ Petra od sousedů mi jednou řekla: „Tvoje máma tě fakt vydědí?“

Po týdnu se máma vrátila domů. Byla bledá a pohublá. „Rozhodla ses,“ řekla tiše. „Tak si žij svůj život.“ A odešla do svého pokoje.

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Doma je ticho jako v hrobě. Občas slyším mámu plakat za zavřenými dveřmi. Já sama brečím do polštáře – cítím vinu i úlevu zároveň.

S Tomášem jsme spolu pořád, ale něco mezi námi visí ve vzduchu – stín mé mámy. Každý den přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem obětovat lásku kvůli rodině? Nebo mám právo žít svůj život?

Možná mi poradíte vy ostatní… Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec vyhrát proti vlastní krvi?