Jmenuji se Marek. Nebo ne?

„Mami, kdo je ten muž na té staré fotce v albu?“ zeptal jsem se a v ruce mi zůstala zažloutlá fotografie, kterou jsem náhodou našel při balení věcí na kolej. Maminka ztuhla, pohled jí sklouzl na fotku a pak rychle zpět na mě. „To je jen dávný známý, Marečku. Dej to zpátky.“ Její hlas byl napjatý, až příliš rychlý. V tu chvíli jsem poprvé pocítil, že něco není v pořádku.

Ten večer jsem nemohl usnout. V hlavě mi běžely otázky: Proč se mamka tak lekla? Proč mi nikdy neukázala tuhle část alba? A proč mám pocit, že mi něco zásadního uniká? Vzal jsem si notebook a zadal do vyhledávače jméno, které bylo na zadní straně fotografie: „Petr Novotný, 1999.“

Výsledky mě šokovaly. První odkaz byl na starý článek v regionálních novinách: „Miminko nalezené v parku Na Štěpánce – policie pátrá po rodičích.“ Datum odpovídalo mému datu narození. Srdce mi bušilo až v krku. To přece nemůže být pravda! Ale čím víc jsem četl, tím víc mi to všechno začalo dávat smysl – moje odlišné rysy, tiché šepoty příbuzných na rodinných oslavách, nikdy žádné fotky z porodnice.

Druhý den ráno jsem se rozhodl konfrontovat mamku. Seděla v kuchyni a loupala brambory. „Mami, kdo je Petr Novotný? A proč je moje datum narození v článku o nalezeném dítěti?“ Mlčky položila nůž, ruce se jí třásly. „Měla jsem ti to říct dřív…“ začala tiše. „Nejsi můj biologický syn, Marečku. Našli tě v parku a já s tátou jsme tě adoptovali.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem považoval za jistotu, bylo najednou pryč. „Proč jste mi to nikdy neřekli?“ vykřikl jsem zoufale. „Chtěli jsme tě ochránit,“ šeptala mamka a slzy jí stékaly po tváři. „Milujeme tě jako vlastního.“

Odešel jsem z domu a bloudil po městě. Hlavou mi vířily myšlenky: Kdo jsou moji skuteční rodiče? Proč mě opustili? A kdo vlastně jsem? Kamarád Honza mi poradil, ať zkusím požádat o nahlédnutí do adopčních spisů na úřadě. Srdce mi bušilo, když jsem seděl v čekárně a čekal na sociální pracovnici.

„Pane Dvořáku,“ oslovila mě úřednice a podala mi složku s mým jménem. Uvnitř byla kopie dopisu, který byl přiložený k mému nalezení: „Odpusť nám to, nemůžeme jinak.“ Žádná jména, jen smutná slova a otisk dětské ručky.

Začal jsem pátrat dál. Procházel jsem staré noviny, hledal zmínky o mladých matkách v nouzi, ptal se sousedů i známých. Každý měl jinou verzi – někdo tvrdil, že moje matka byla studentka gymnázia z vedlejší vesnice, jiný zase, že šlo o dceru místního podnikatele. Nikdo nic nevěděl jistě.

Mezitím se doma stupňovalo napětí. Táta se mnou nemluvil, mamka plakala za zavřenými dveřmi. Babička mi vyčetla, že rozrývám staré rány: „Proč ti nestačí to, co máš? Máš rodinu!“ Ale já už nemohl přestat hledat pravdu.

Jednoho dne mi přišel anonymní e-mail: „Hledáš pravdu? Sejdi se se mnou u rybníka za městem.“ Srdce mi poskočilo – konečně nějaká stopa! Večer jsem tam šel s Honzou pro jistotu. U vody stála žena v dlouhém kabátu, tvář schovanou pod šátkem.

„Jsi Marek?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem. „Znala jsem tvou matku,“ řekla žena a rozhlédla se kolem sebe. „Byla mladá a zoufalá. Tvůj otec ji opustil ještě před tvým narozením. Neměla kam jít…“

„Kdo byla?“ skočil jsem jí do řeči.

„Jmenovala se Lucie Novotná,“ zašeptala žena a podala mi starý dopis. „Byla to moje sestra.“

Dopis byl plný bolesti i lásky: „Marečku, odpouštím ti všechno… Odpusť i ty mně.“ Slzy mi tekly po tváři, když jsem četl řádky od ženy, kterou jsem nikdy nepoznal.

Vrátil jsem se domů a dlouho seděl v tichu svého pokoje. Mamka přišla ke mně a objala mě: „Ať už jsi odkudkoli, pro nás jsi vždycky byl náš syn.“

Ale já už věděl, že odpovědi nejsou vždycky takové, jaké bychom si přáli slyšet. Moje minulost byla plná tajemství a bolesti – ale moje budoucnost záležela jen na mně.

Kdo vlastně jsem? Jsem Marek Dvořák – nebo Marek Novotný? A záleží vůbec na tom jménu tolik, když člověk konečně pozná sám sebe?