Jsem to já, kdo rozbil naši rodinu?

„Proč jsi ji musel přivést právě sem?“ vyhrkla jsem na Petra, když poprvé přivedl Martinu do našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Bylo mi jasné, že tohle nebude jednoduché. Martina byla jiná – tichá, uzavřená, s pohledem, který mi připadal až příliš sebevědomý. V kuchyni se snažila pomáhat, ale všechno dělala jinak než já. Brambory krájela na moc velké kusy, omáčku míchala moc rychle. „U nás doma se to dělá jinak,“ neodpustila jsem si poznámku a viděla, jak Petr ztuhl.

Ten večer jsem nemohla usnout. Hlavou mi běžely všechny detaily – jak se Martina smála mým vtipům jen napůl, jak si s Petrem šeptali v předsíni. Byla jsem přesvědčená, že mi ho bere. A já jsem byla připravená bojovat.

Další měsíce byly plné drobných šarvátek. Když Petr s Martinou přijeli na nedělní oběd, vždycky jsem našla něco, co mi vadilo. „Martino, ty neumíš pořádně uvařit svíčkovou? To tě doma neučili?“ ptala jsem se s úsměvem, ale v očích mi hořela zloba. Petr se mě snažil uklidnit: „Mami, nech ji být.“ Ale já jsem nechtěla ustoupit. Měla jsem pocit, že chráním naši rodinu před někým cizím.

Jednou jsem zaslechla Martinu v koupelně plakat. Srdce mi na chvíli změklo, ale hned jsem si řekla, že je to jen její herecký výkon. „Musíš být silná,“ opakovala jsem si v duchu. Jenže čím víc jsem tlačila, tím víc se Petr vzdaloval. Přestával volat, návštěvy byly kratší a chladnější.

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Jana: „Aleno, co to s tebou je? Proč jsi na Martinu tak zlá?“ Rozčílila mě. „Ty tomu nerozumíš! Ona není pro Petra dost dobrá!“ křičela jsem do telefonu. Ale v hloubi duše jsem cítila strach – strach, že zůstanu sama.

Všechno vyvrcholilo na Vánoce. Připravila jsem slavnostní večeři a doufala, že tentokrát bude všechno v pořádku. Ale když přišli, Martina byla bledá a Petr se sotva usmál. Po večeři mi Petr oznámil: „Mami, už sem asi nějakou dobu nebudeme chodit. Potřebujeme klid.“ Zůstala jsem stát v kuchyni mezi špinavým nádobím a cítila se prázdná.

Od té doby uplynul rok. Petr se neozval. Martina čeká dítě – dozvěděla jsem se to od sousedky. Každý den sedím u okna a čekám, jestli se neobjeví alespoň na parkovišti pod domem. Všichni kolem mě mají své rodiny pohromadě – moje kamarádka Zdena má vnoučata každý víkend u sebe, sestra Jana pořádá rodinné oslavy.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat sama sobě: možná jsem to byla já, kdo všechno pokazil. Moje pýcha a strach z osamění mě oslepily natolik, že jsem neviděla štěstí svého syna.

Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Mami, narodila se nám dcera Anička.“ Rozplakala jsem se. Odpověděla jsem: „Gratuluju vám oběma.“ Ale už bylo pozdě – na návštěvu mě nepozvali.

Teď sedím u stolu s hrnkem studeného čaje a přemýšlím: Kdybych byla laskavější, mohla bych dnes držet v náručí vnučku? Je možné napravit něco, co už je dávno rozbité?

Co byste udělali na mém místě? Myslíte si, že má matka právo bojovat za svého syna i za cenu rodinného štěstí?