Kabát za všechny peníze: Příběh jedné neuvážené volby

„To snad nemyslíš vážně, Kláro!“ ozval se Martinův hlas, když uviděl účtenku položenou na kuchyňském stole. Jeho oči se rozšířily hrůzou a já jsem v tu chvíli měla chuť zmizet. Věděla jsem, že to přijde. Věděla jsem, že ten kabát za dvanáct tisíc je šílenství. Ale když jsem ho v tom obchodě na Příkopech zkoušela, připadala jsem si poprvé za dlouhou dobu krásná, důležitá… jako někdo, kdo si zaslouží něco víc než jen přežívání od výplaty k výplatě.

„Já… já vím, že to nebylo rozumné,“ začala jsem tiše, ale Martin mě přerušil mávnutím ruky. „Ne rozumné? Kláro, my máme na účtu sotva pár stovek! Jak chceš zaplatit nájem? Co jídlo? Co děti?“ Jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. V koutě kuchyně seděla naše dcera Anička a tiše si hrála s plyšákem, jako by chtěla být neviditelná.

Stála jsem tam v tom novém kabátu, který mi najednou připadal těžký a směšný. V hlavě mi běžely výčitky: Proč jsi to udělala? Proč jsi neodolala? Ale já věděla proč. Už mě unavovalo být pořád ta rozumná, ta šedá myš, která myslí jen na ostatní. Celý rok jsem dřela v kanceláři na Smíchově, šéf mi přidával práci, ale nikdy ne peníze. Doma jsem byla služka pro všechny – pro Martina, pro Aničku i pro tchyni, která u nás poslední měsíc bydlela po operaci kyčle.

Ten den jsem šla z práce dřív. Venku začínalo pršet a já měla na sobě starý kabát po mamince, který už dávno ztratil tvar i barvu. Ve výloze mě upoutal ten nádherný béžový kabát s páskem a velkými knoflíky. Vešla jsem dovnitř jen tak… a najednou jsem ho měla na sobě. Prodavačka mi lichotila: „Sluší vám, paní! To je model z nové kolekce.“ V tu chvíli jsem zapomněla na všechno – na složenky, na prázdnou lednici, na Martinovy výčitky.

Když jsem doma vybalila kabát z papírové tašky, měla jsem pocit viny už tehdy. Ale zároveň i zvláštní radost – jako bych si konečně něco dopřála jen pro sebe. Jenže teď, když Martin držel účtenku v ruce a jeho oči byly plné zklamání, všechna radost byla pryč.

„Myslíš jen na sebe,“ řekl tiše. „Vždycky jsem tě bral jako oporu. Ale teď… teď nevím.“

Mlčela jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky – jak jsme spolu bydleli v malém bytě na Žižkově a snili o lepším životě. Jak jsme si slibovali, že budeme stát při sobě. Jenže poslední roky byly těžké. Martin přišel o práci ve stavebnictví a já tahala domácnost sama. On se snažil najít něco nového, ale práce bylo málo a peněz ještě méně.

Večer jsme seděli mlčky u stolu. Anička usnula v pokoji a já se dívala na svůj odraz v okně. Kabát visel na věšáku a já přemýšlela, jestli ho mám vrátit. Ale bylo pozdě – účtenka byla nevratná, kabát už byl nošený.

Druhý den ráno mi Martin řekl: „Musíme to nějak vyřešit. Já půjdu za strejdou Petrem, třeba mi dá nějakou brigádu.“ Cítila jsem se mizerně – místo abych byla oporou já jemu, on teď musí zachraňovat mě.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali o mém novém kabátu a já slyšela poznámky: „To si asi polepšila…“ nebo „Někdo má asi bohatého manžela.“ Nikdo nevěděl pravdu – že ten kabát je symbolem mého zoufalství.

Večer jsme s Martinem seděli u stolu a poprvé po dlouhé době spolu mluvili otevřeně. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se tiše.

„Chtěla jsem aspoň jednou myslet na sebe,“ přiznala jsem se se slzami v očích. „Chtěla jsem cítit, že mám taky právo na něco hezkého… že nejsem jen stroj na peníze a starosti.“

Martin mlčel dlouho. Pak řekl: „Já tě chápu… ale musíme držet spolu. Jinak to nezvládneme.“

Týdny plynuly a my jsme museli šetřit víc než kdy dřív. Jídlo jsme kupovali ve slevách, Aničce jsem šila oblečení ze zbytků látek od sousedky. Tchyně se konečně odstěhovala zpět domů a doma bylo o trochu klidněji.

Jednoho dne mi přišla nabídka na lepší práci – asistentka ředitele v menší firmě na Vinohradech. Byla to šance začít znovu. Když jsem nastoupila do nové práce v tom béžovém kabátu, kolegyně mi řekla: „To je krásný kabát! Vypadáte v něm sebevědomě.“ Usmála jsem se poprvé po dlouhé době upřímně.

Doma jsme s Martinem začali plánovat budoucnost – pomalu, opatrně, ale spolu. Kabát už nebyl symbolem mého selhání, ale připomínkou toho, jak snadno člověk může podlehnout tlaku a touze po uznání.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik z nás někdy udělalo něco nerozumného jen proto, aby se cítili živí? A stojí to za ty následky? Co byste udělali vy na mém místě?