Káva, která všechno změnila: Jak můj švagr rozbil naši rodinu a já ztratila samu sebe

„Tak co, Lucko, už zase vaříš tu svoji slavnou kávu?“ ozvalo se ode dveří sarkasticky. Jozef stál v kuchyni s rukama v kapsách a úšklebkem na tváři. V tu chvíli jsem měla chuť mu tu konvici hodit na hlavu. Místo toho jsem se jen usmála a nalila mu hrnek.

Byl pátek večer, chalupa v Orlických horách voněla dřevem a čerstvě upečeným koláčem. Těšila jsem se na klidný víkend s Petrem a dětmi. Jenže když se u nás objevil Jozef, Petrovo starší bratr, všechno se změnilo. Vždycky byl trochu problémový – rád si přihnul, rád si rýpnul. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem měla pocit, že mi někdo cizí vtrhl do života a rozmetal ho na kusy.

„Petře, můžeš mi pomoct s dětmi?“ zavolala jsem do obýváku, kde Petr seděl u televize. „Za chvíli,“ odpověděl bez zájmu. Jozef se uchechtl: „No jo, brácha je pořád stejný, co?“

Zatnula jsem zuby. Už mě unavovalo být ta, která všechno táhne sama. Ale nejhorší bylo, že Petr nikdy Jozefovi nic neřekl. Když byl Jozef sprostý nebo urážlivý, Petr jen mlčel nebo se tvářil, že to nevidí. A já? Já jsem se cítila čím dál menší.

V sobotu ráno jsem šla na zahradu pověsit prádlo. Slyšela jsem, jak se Jozef hádá s Petrem o tom, kdo bude sekat trávu. „Hele, já sem přijel odpočívat, ne makat,“ řval Jozef. Petr jen pokrčil rameny: „Tak to necháme být.“

Večer jsme seděli všichni u stolu. Děti byly nervózní, protože Jozef pořád něco komentoval – že je polévka moc slaná, že dcera neumí držet příbor, že syn je rozmazlený. „Jozefe, nech toho,“ řekla jsem tiše. On se na mě podíval s opovržením: „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat.“

Petr mlčel. To mlčení mě bolelo víc než Jozefovy urážky.

Když děti odešly spát, zůstali jsme v kuchyni sami tři. „Lucko, proč jsi tak napjatá? To je kvůli mně?“ zeptal se Jozef s falešnou starostlivostí. „Ano,“ odpověděla jsem popravdě. „Vadí mi, jak se chováš.“

Jozef se rozesmál: „No tak to máš smůlu.“

Podívala jsem se na Petra: „A to ti nevadí?“

Petr sklopil oči: „Nechci se hádat.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždycky jsem věřila, že rodina drží při sobě. Ale co když ta rodina znamená jen bolest a samotu?

Další den ráno jsem sbalila dětem věci a rozhodla se odjet domů dřív. Petr mě zastavil ve dveřích: „Lucko, prosím tě, neblázni.“

„Já už nemůžu,“ řekla jsem mu se slzami v očích. „Nemůžu být pořád ta silná. Nemůžu pořád ustupovat.“

Jozef stál opřený o futro a pozoroval nás s pobavením.

Cesta domů byla tichá. Děti cítily napětí ve vzduchu a já měla pocit, že jsem selhala jako manželka i matka.

Doma jsem seděla v kuchyni a přemýšlela o všem, co se stalo. Proč Petr nikdy neřekl Jozefovi dost? Proč mám pocit, že musím obětovat svoje štěstí kvůli někomu jinému? Kde je ta hranice mezi rodinou a sebou samou?

Večer mi Petr volal: „Lucko, promiň… já prostě nevím, jak na něj.“

„To není jen o něm,“ odpověděla jsem unaveně. „Je to o nás dvou. O tom, jestli jsme ještě tým.“

Dlouho bylo ticho.

Teď tu sedím u okna s hrnkem kávy v ruce a přemýšlím: Kolik toho má člověk vydržet pro rodinu? A kdy už je čas myslet taky na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?