Kdo má právo na jméno mého syna?

„Tohle jméno mu nedáš!“ zaječela na mě paní Novotná, moje tchyně, sotva jsem vyslovila jméno, které jsem pro svého syna vybrala. Stála jsem v kuchyni jejich bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj muž, Petr, seděl u stolu a mlčel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na všechno sama.

Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a už týdny jsme se s Petrem dohadovali o jménu pro naše první dítě. Já chtěla Matěje – jméno, které mi připomínalo mého dědečka, člověka, který mě vychoval poté, co mi zemřela máma. Petr chtěl Tomáše, protože tak se jmenoval jeho otec. Ale to nebylo všechno. Tchyně trvala na tom, že syn musí dostat jméno po jejich rodině. „U nás v rodině se vždycky jmenovali Tomáš nebo Josef. Matěj je cizí jméno, to k nám nepatří!“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastní rodině. Když jsem si Petra brala, myslela jsem si, že jeho rodina bude i moje rodina. Ale od začátku mi dávali najevo, že nikdy nebudu dost dobrá. „Ty jsi z vesnice, co ty víš o životě v Praze?“ říkávala mi tchyně s úšklebkem. Snažila jsem se zapadnout – pekla jsem jejich oblíbené koláče, chodila s nimi na nedělní obědy, smála se jejich vtipům. Ale nikdy to nestačilo.

Ten den v kuchyni byl zlomový. „Matěj je krásné české jméno,“ řekla jsem tiše a doufala, že Petr se mě zastane. On ale jen sklopil oči a zamumlal: „Mami má pravdu, Tomáš je lepší.“

V noci jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle Petra a poslouchala jeho klidné dýchání. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč musím pořád ustupovat? Proč moje přání nikdy nic neznamenají? Vzpomněla jsem si na dětství u dědy v malé chalupě na Vysočině – tam jsem byla šťastná a svobodná. Slíbila jsem si, že můj syn bude vědět, odkud pochází jeho máma.

Další den jsem šla k lékaři na kontrolu. Po cestě jsem volala své sestře Janě. „Nenech si to líbit,“ řekla mi rozhodně. „Je to tvoje dítě! Ty jsi jeho máma.“ Její slova mi dodala odvahu.

Když jsem se vrátila domů, čekala mě další hádka. Tchyně seděla v obýváku a pletla svetr pro „malého Tomáška“. Když mě uviděla, začala: „Doufám, že už sis to rozmyslela. V porodnici řekneš Tomáš.“

„Ne,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala. „Bude to Matěj.“

Petr se rozčílil: „Proč musíš být vždycky proti? Víš, jak je pro mámu důležité, aby měl syn naše jméno?“

„A co já?“ vykřikla jsem zoufale. „Nikdy se mě nikdo neptá, co chci já! Jsem snad jen inkubátor pro vaše tradice?“

Ticho bylo husté jako mlha nad Sázavou. Tchyně vstala a odešla do ložnice. Petr za ní.

Zůstala jsem sama v cizím bytě, kde všechno vonělo po jiných lidech a jiných snech.

Porod přišel o týden dřív. Byla noc a Petr byl na služební cestě v Brně. Volala jsem mu, ale nezvedal telefon. Do porodnice mě odvezla Jana.

Porod byl těžký a dlouhý. Když mi sestřička položila syna do náruče a zeptala se: „Jak se bude jmenovat?“, rozplakala jsem se štěstím i úlevou.

„Matěj,“ zašeptala jsem.

Když Petr přijel do porodnice a dozvěděl se to, byl vzteklý. „Jak jsi to mohla udělat? Máma je úplně zničená!“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Já už nechci žít podle vašich pravidel.“

Následující týdny byly peklo. Tchyně odmítala přijít na návštěvu. Petr byl odtažitý a trávil víc času v práci než doma. Cítila jsem se opuštěná a provinilá – ale když jsem držela Matěje v náručí, věděla jsem, že jsem udělala správnou věc.

Jednou večer přišla Jana s lahví vína a objala mě: „Jsi silnější, než si myslíš.“

Začala jsem chodit s Matějem do parku mezi ostatní maminky. Pomalu jsem si budovala nový kruh přátel – ženy, které mě přijaly takovou, jaká jsem.

Petr se nakonec začal smiřovat s tím, že jeho syn není Tomáš. Jednou večer přišel domů dřív a sedl si ke mně na gauč: „Promiň… Asi jsme ti moc ubližovali.“

Tchyně? Ta už nikdy nebyla stejná. Ale já už taky ne.

Dnes je Matějovi pět let a já vím, že jeho jméno je symbolem mé odvahy postavit se za sebe i za něj.

Někdy si ale stále kladu otázku: Proč je pro některé lidi důležitější tradice než štěstí vlastního dítěte? Myslíte si, že má matka právo rozhodnout o jménu svého syna – i když tím rozbije rodinné tradice?