Když budoucnost přinesla výzvy, ukázaly se jejich pravé barvy

«Jak jsi to mohla dopustit?» křičela Jana, zatímco její hlas se odrážel od stěn naší malé kuchyně. Stála jsem tam, s rukama položenýma na břiše, kde rostlo naše dítě, a snažila se pochopit, jak se všechno tak rychle změnilo. Petr seděl u stolu, hlavu skloněnou, jako by se snažil uniknout realitě, která nás obklopovala.

Bylo mi devatenáct, když jsem se do Petra zamilovala. Byl to ten typ lásky, o které čtete v románech – vášnivá, bezhlavá a plná naděje. Jeho matka Jana mě přijala s otevřenou náručí. «Vždycky jsem chtěla dceru,» říkala mi často, když jsme spolu seděly u kávy a plánovaly budoucnost.

Ale teď, když jsme zjistili, že naše dítě bude mít Downův syndrom, všechno se změnilo. Jana se proměnila z milující matky na někoho, koho jsem sotva poznávala. «Tohle není život pro mého syna,» opakovala stále dokola. «Musíte to zvážit.»

Petr mlčel. Jeho ticho bylo horší než jakákoli slova. Cítila jsem se zrazená a osamělá. Jak mohl ten muž, kterého jsem milovala, stát stranou a neříct ani slovo na obranu našeho dítěte?

«Petr, co si o tom myslíš?» zeptala jsem se ho jednoho večera, když jsme leželi v posteli. Otočil se ke mně zády a jen tiše řekl: «Nevím.» To bylo všechno. Žádná podpora, žádná útěcha.

Dny plynuly a já se snažila najít sílu pokračovat. Každý den byl boj – boj o to, abych ochránila své dítě před světem, který ho ještě ani nepoznal. Jana mě neustále tlačila k tomu, abych zvážila potrat. «Je to pro všechny nejlepší,» říkala.

Ale já věděla, že to není pravda. Cítila jsem v sobě život a věděla jsem, že to dítě je součástí mě. Nemohla jsem ho opustit.

Jednoho dne jsem se rozhodla navštívit svou kamarádku Lenku. Byla jedinou osobou, která mě v této těžké době podporovala. «Musíš bojovat,» řekla mi pevně. «To dítě potřebuje tebe víc než kdy jindy.»

Její slova mi dodala sílu. Rozhodla jsem se postavit Janě i Petrovi. «Tohle je moje dítě,» řekla jsem jim pevně jednoho večera u večeře. «A já ho miluji takového, jaký je.»

Jana na mě hleděla s opovržením a Petr jen mlčel. Ale já věděla, že musím pokračovat.

Čas plynul a já se připravovala na příchod našeho dítěte. Bylo to těžké období plné strachu a nejistoty, ale také lásky a odhodlání.

Když se náš syn narodil, byl to okamžik čisté radosti. Držela jsem ho v náručí a věděla jsem, že všechno to utrpení stálo za to.

Jana se na něj podívala a poprvé po dlouhé době jsem viděla v jejích očích něco jiného než chlad. Možná to byla láska nebo snad pochopení.

Petr se nakonec také změnil. Viděl svého syna a uvědomil si, že je to dar, ne břemeno.

Náš život nebyl snadný, ale byl plný lásky a radosti. A já věděla, že jsem udělala správnou věc.

Někdy si kladu otázku: Jak by náš život vypadal, kdybych tehdy podlehla tlaku? Ale pak se podívám na svého syna a vím, že bych nikdy nemohla udělat jinak.