Když domov není domovem: Příběh matky mezi dvěma světy

„Mami, kdy už zase půjdeš domů?“ slyším za zády hlas své dcery Kláry, zatímco se snažím v kuchyni tiše umýt hrnek od ranní kávy. Hrnek, který jsem si přinesla z domova, protože mi připomíná časy, kdy byl svět ještě v pořádku. Zastavím se v pohybu, voda mi stéká po prstech a já cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík.

„Kláro, já… já nevím,“ odpovím tiše a doufám, že můj hlas nezní tak zlomeně, jak se cítím. Klára si povzdechne a já slyším, jak zavírá dveře do svého pokoje. V tu chvíli mi dojde, že i když jsem tady, nejsem tu vítaná.

Před měsícem jsem pohřbila svého manžela. Po čtyřiceti letech společného života jsem zůstala sama v našem bytě na Jižním Městě. První týdny jsem jen seděla u okna a dívala se na paneláky naproti. Syn Petr mě přesvědčil, abych šla na pár dní k nim – prý abych nebyla sama. Jenže jeho žena Jana mě nikdy neměla ráda. Vadilo jí všechno: jak skládám prádlo, jak vařím guláš, dokonce i to, že si ráda povídám s vnukem Matějem.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich hádku. Jana říkala Petrovi, že „je to jako mít doma další dítě“ a že „už toho má dost“. Cítila jsem se jako přítěž. Druhý den jsem si sbalila tašku a zavolala Kláře.

„Mami, jasně, přijeď,“ řekla tehdy do telefonu. Její hlas zněl mile a já doufala, že u ní najdu klid. Ale už první večer jsem poznala, že to nebude tak jednoduché. Klára žije sama s dcerou Aničkou v malém bytě na Vinohradech. Její život je přesně naplánovaný: práce v bance, jóga v pondělí a středu, víkendové výlety s kamarádkami. Najednou jsem jí narušila rytmus.

„Mami, můžeš prosím nechat Aničku dělat úkoly samotnou? Potřebuje klid,“ řekla mi jednou večer, když jsem se snažila vnučce vysvětlit zlomky. Připadala jsem si zbytečná.

Začala jsem být opatrná. Ráno vstávám dřív než všichni ostatní, abych nezabírala koupelnu. Vařím jen pro sebe a po sobě všechno uklízím. Přesto cítím napětí ve vzduchu.

Jednou večer sedíme s Klárou u stolu. Ona listuje mobilem a já se snažím najít odvahu promluvit.

„Kláro… vadí ti, že tu jsem?“

Zvedne oči od displeje a chvíli mlčí. „Mami… já mám teď hrozně moc práce a Anička má před přijímačkama. Je to prostě… komplikovaný.“

V tu chvíli mi dojde, že už nejsem středobodem jejich světa. Jsem jen někdo navíc.

Další den jdu na procházku do Riegrových sadů. Sedím na lavičce a pozoruju lidi kolem sebe – mladé maminky s kočárky, staré páry držící se za ruce. Přemýšlím o tom, kde je moje místo. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě. Že když je nejhůř, děti pomůžou rodičům tak jako my kdysi svým.

Večer volám Petrovi.

„Mami, promiň… Jana je teď fakt ve stresu z práce a Matěj má angínu. Možná by bylo lepší, kdybys byla zatím u Kláry.“

Zavěsím a cítím se ještě osamělejší než předtím.

Anička za mnou přijde do pokoje.

„Babi, proč jsi smutná?“

Usměju se na ni a pohladím ji po vlasech. „Jen se mi stýská po dědovi.“

Objímá mě a já si uvědomuju, že aspoň ona mě potřebuje.

Další dny jsou jako přes kopírák. Klára je podrážděná, Anička zavřená v pokoji s učením. Já chodím po bytě tiše jako myš.

Jednou večer slyším Kláru telefonovat s kamarádkou:

„Já už fakt nevím… mám ji ráda, ale prostě… je to těžký. Jako by mi někdo vzal můj život.“

V tu chvíli mi dojde krutá pravda: moje děti mě milují, ale jejich životy jsou už jinde. Nejsem pro ně prioritou.

Sedím u okna a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím, jestli bych měla jít zpátky do prázdného bytu na Jižním Městě nebo zkusit domov pro seniory. Ale copak je tohle spravedlivé? Po všech těch letech péče a obětí?

Možná jsme my rodiče udělali chybu – naučili jsme děti být samostatné tak dobře, až nás už nepotřebují.

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo chtít od svých dětí víc? Nebo bychom měli přijmout samotu jako novou kapitolu života?