Když domov přestane být útočištěm: Útěk s dětmi do neznáma a zrada nejbližších

„Mami, proč pláčeš?“ ozvalo se tiše zpoza dveří dětského pokoje. Hlas mé pětileté dcery Aničky mě vytrhl z otupělosti. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál čekat. Venku zuřila letní bouřka, blesky osvětlovaly náš malý byt v paneláku na okraji Brna. V kuchyni za mnou se ozývaly tlumené kroky mého manžela Pavla, který právě přišel z hospody a už zase začínal zvyšovat hlas. „K čemu jsi mi vůbec dobrá? Jenom žereš peníze a nic neumíš!“ slyšela jsem jeho slova, která mě bodala hlouběji než jakákoli rána.

Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že dnes to bude horší než jindy. Už několik měsíců jsem žila ve strachu – strachu o sebe i o děti. Pavlův vztek byl čím dál častější a jeho ruce těžší. Sousedé už dávno přestali reagovat na naše hádky. Všichni si hleděli svého. Ale dnes jsem cítila, že musím něco udělat. Pro Aničku, pro tříletého Tomáška, pro sebe.

Potichu jsem sbalila pár věcí do batohu – dětské pyžamo, kartáček na zuby, pár plenek, peněženku a mobil. Děti jsem oblékla do tepláků a bundy, i když bylo léto – venku lilo jako z konve. „Půjdeme za babičkou a dědou,“ šeptla jsem jim a snažila se znít klidněji, než jsem se cítila. Anička mě pevně chytila za ruku, Tomášek se rozplakal. „Maminko, bojím se,“ vzlykal.

Ve chvíli, kdy Pavel odešel do koupelny, jsme vyklouzli ven. Schody jsme seběhli téměř po špičkách. Venku nás okamžitě promočil déšť. Volala jsem taxi – řidič se na mě díval podezřívavě, když viděl můj uplakaný obličej a dvě rozespalé děti. „Všechno v pořádku?“ zeptal se tiše. Jen jsem přikývla.

Cesta k rodičům na druhý konec města byla nekonečná. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když nás Pavel bude hledat? Co když rodiče nebudou doma? Ale hlavně – co když mě zase pošlou pryč? Už několikrát mi naznačili, že bych měla s Pavlem vydržet kvůli dětem.

Když jsme dorazili k jejich domu v Líšni, byla už půlnoc. Déšť bubnoval na střechu a já klepala na dveře jako o život. Po chvíli se rozsvítilo světlo v předsíni a otevřela máma – v noční košili, s výrazem překvapení a podráždění zároveň.

„Co tady děláš v tuhle hodinu?“ zeptala se ostře.

„Mami… potřebuju pomoct. Pavel… zase…“ slova mi uvízla v krku.

Táta přišel za ní a zamračil se: „To si nemůžeš svoje problémy řešit doma? Máme taky svůj život.“

Stála jsem tam promočená, s dětmi v náručí, a cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Čekala jsem objetí, pochopení – místo toho přišlo jen odmítnutí.

„Prosím… aspoň na jednu noc…“ žadonila jsem.

Máma zavrtěla hlavou: „Nechceme mít problémy s Pavlem. Víš, jaký je.“

V tu chvíli jsem pochopila, že domov není místo, kam můžete vždycky utéct. Že někdy jsou ti nejbližší ti největší cizinci.

Otočila jsem se a šla zpátky do deště. Děti plakaly, já taky. Neměla jsem kam jít – azylový dům byl plný, kamarádky měly své rodiny nebo byly daleko. Nakonec jsme skončili na nádraží pod přístřeškem. Děti usnuly v mém klíně, já bděla a přemýšlela, co bude dál.

Ráno jsem volala na krizovou linku. Paní na druhém konci byla první člověk po dlouhé době, kdo mě vyslechl bez odsuzování. Pomohla nám najít místo v azylovém domě pro matky s dětmi. Tam jsme strávili několik měsíců – nebylo to lehké, ale poprvé po dlouhé době jsem se nebála usnout.

Děti začaly chodit do nové školky, já si našla brigádu v pekárně. Každý den byl boj – s únavou, s byrokracií, s vlastními pochybnostmi. Ale pomalu jsme začali znovu žít.

Pavel nám několikrát volal a vyhrožoval, ale policie mi poradila, jak si zařídit zákaz styku. Rodiče se mi dlouho neozvali – až po půl roce mi máma napsala SMS: „Doufám, že jste v pořádku.“ Odpověděla jsem jen: „Jsme.“

Dnes už bydlíme v malém bytě v centru Brna. Děti jsou veselé a já mám pocit, že jsme to zvládli – i když jizvy zůstaly.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké najít pochopení právě u těch nejbližších? A kolik žen ještě musí projít tím samým peklem jako já?