Když jsem viděla, jak můj snoubenec komunikuje se svou bývalou ženou a dětmi, rozhodla jsem se svatbu zrušit
«Pavle, tohle prostě nemůžu,» vydechla jsem, když jsme stáli na parkovišti před restaurací, kde jsme měli večeři s jeho dětmi a bývalou ženou. Pavel na mě upřel své modré oči, které mě kdysi tak okouzlily, ale teď v nich byla jen zmatenost. «Co nemůžeš, Lído?» zeptal se tiše.
«Nemůžu se vdát za někoho, kdo má tak silné pouto s minulostí,» odpověděla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích. «Viděla jsem, jak se na ni díváš. Jak se směješ s dětmi. Jsem jen další kapitola ve tvém životě, ale oni jsou tvůj příběh.»
Pavel si povzdechl a přistoupil ke mně blíž. «Lído, to není pravda. Miluji tě. Ano, mám minulost, ale to neznamená, že bych tě miloval méně,» snažil se mě přesvědčit.
Ale já už věděla své. Viděla jsem to na vlastní oči. Když jsme seděli u stolu a jeho bývalá žena Jana se smála jeho vtipům, cítila jsem se jako vetřelec. Děti běhaly kolem stolu a Pavel je sledoval s takovou láskou a hrdostí, že jsem si uvědomila, že nikdy nebudu schopna konkurovat tomu, co s nimi má.
«Pavle, já chápu, že je miluješ. A to je v pořádku. Ale já potřebuji někoho, kdo bude milovat mě stejně intenzivně,» řekla jsem a snažila se udržet hlas pevný.
«A co když to dokážu? Co když ti dokážu dát všechno, co potřebuješ?» zeptal se zoufale.
Zavrtěla jsem hlavou. «Nejde o to, co mi můžeš dát. Jde o to, co cítím. A já cítím, že bych byla vždycky jen druhá.»
Pavel mlčel a já věděla, že i on to cítí stejně. Možná si to nechtěl přiznat, ale jeho srdce bylo stále částečně u Jany a dětí.
«Lído,» začal znovu po chvíli ticha, «nechci tě ztratit.»
«A já nechci ztratit samu sebe,» odpověděla jsem tiše.
Věděla jsem, že tohle rozhodnutí bude bolet nás oba. Ale někdy je lepší udělat krok zpět a přehodnotit své priority než žít v iluzi štěstí.
Když jsem odcházela z parkoviště, cítila jsem smutek i úlevu zároveň. Možná jsem právě ztratila muže, kterého jsem milovala, ale získala jsem něco mnohem cennějšího — sebeúctu.
Jaké je skutečné štěstí? Je to něco, co můžeme najít v druhých lidech, nebo je to něco, co musíme nejprve najít sami v sobě?