Když jsem zjistila, že po rozvodu nezůstalo vůbec nic – ani auto nebylo moje

„Tohle je všechno?“ zašeptala jsem sama pro sebe a rozhlédla se po prázdném pokoji. Kartonové krabice stály u stěny, v jedné z nich starý hrnek s nápisem Nejlepší máma na světě – jediný dárek od dcery, který mi Petr dovolil si vzít. Venku lilo jako z konve a já měla pocit, že déšť mi stéká až do kostí.

„Ivano, nezapomeň si vzít klíče od sklepa,“ ozvalo se za mnou. Stála tam moje matka, nervózně si mnula ruce. „Ať máš aspoň něco svého.“

Jen jsem přikývla. V hlavě mi hučelo. Všechno, co jsem s Petrem za těch patnáct let vybudovala – byt na Jižním Městě, chalupa u Sázavy, dokonce i ten zatracený Passat – bylo najednou jeho. Právník mi suše oznámil: „Všechno je psané na manžela. Pokud nemáte doklady nebo svědky, těžko se budete domáhat.“

Jak jsem mohla být tak hloupá? Když jsme se brali, Petr byl šarmantní, pozorný, sliboval mi modré z nebe. „Všechno bude naše,“ říkal. „Papíry jsou jen formalita.“ A já mu věřila. Věřila jsem mu i tehdy, když začal chodit domů později a později, když mi tvrdil, že v práci je toho moc a že se musí starat o firmu.

Jednou v noci jsem slyšela jeho mobil vibrovat na stole. „Miláčku, už se těším na víkend,“ stálo v SMSce od nějaké Lucie. Srdce mi spadlo až do žaludku. Když jsem se ho zeptala, jen se ušklíbl: „To je kolegyně z práce, děláme spolu projekt.“

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Začal být podrážděný, vyčítal mi každou korunu utracenou za domácnost nebo dceru. „Proč jsi koupila tu drahou šunku? Nestačila by ti obyčejná?“ hádal se kvůli každé maličkosti.

Když jsem navrhla terapii, vysmál se mi: „Tohle je pro slabochy. My Češi si svoje problémy řešíme sami.“

A pak přišel ten den. Petr přišel domů dřív než obvykle, v ruce držel obálku. „Podepiš to,“ řekl bez emocí a hodil přede mě papíry k rozvodu. „Chci to mít rychle za sebou.“

Dceru Aničku si vzal k sobě na víkend a já zůstala sama v bytě plném ticha a vzpomínek. Když jsem otevřela skříň, zjistila jsem, že většina věcí už není moje – dokonce i postel byla psaná na jeho firmu.

Moje matka mě přesvědčila, abych šla k právníkovi. Ten jen pokrčil rameny: „Bez dokladů nebo svědků nemáte šanci. Všechno je psané na manžela nebo jeho firmu.“

Začala jsem hledat podnájem. Byty byly drahé, realitní makléři neochotní a já měla pocit, že se celý svět spikl proti mně. Jednou večer jsem seděla na lavičce před panelákem a brečela do telefonu své nejlepší kamarádce Martině.

„Ivano, musíš být silná,“ povzbuzovala mě Martina. „Petr ti za to nestojí. Hlavně kvůli Aničce.“

Ale jak mám být silná, když nemám kde bydlet? Když nemám ani auto, abych mohla dceru vozit do školy? Petr mi nechal jen pár kufrů oblečení a starý hrnek.

Jednou večer jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „To je hrozné, co ti ten tvůj provedl,“ šeptala soucitně. „Ale víš co? Já taky začínala od nuly po rozvodu. A teď mám klid.“

Její slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Možná opravdu začínám od nuly – ale aspoň už nejsem slepá.

Začala jsem chodit na brigády – uklízela jsem kanceláře, roznášela letáky po sídlišti a večer pomáhala v pekárně u pana Dvořáka. Peněz bylo málo, ale aspoň něco.

Anička byla statečná. „Mami, hlavně že jsme spolu,“ šeptala mi večer do ucha, když jsme ležely na rozkládací pohovce v malém podnájmu.

Jednou přišel Petr s novou přítelkyní pro Aničku. Lucie byla mladá, krásná a sebevědomá. „Myslím, že by bylo lepší, kdyby Anička bydlela víc u nás,“ navrhla Lucie sladkým hlasem.

„To nepřipadá v úvahu,“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla. Petr mě sjel pohledem: „Ivano, nebuď hysterická.“

Po tomhle incidentu začaly hádky o střídavou péči. Petr měl peníze i právníky – já jen odvahu a lásku k dceři.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Jak je možné přijít o všechno během pár měsíců? Jak může být člověk tak slepý k varovným signálům?

Dnes už vím, že papíry nejsou jen formalita a že důvěra může být někdy tou největší chybou.

Možná začínám od nuly – ale aspoň už nejsem slepá.

Řekněte mi: Myslíte si, že je možné začít znovu úplně od začátku? A proč tolik žen v Česku stále věří tomu, že „papíry jsou jen formalita“?