Když krev není všechno: Příběh otce, kterému DNA test změnil život

„To není možné! To prostě není možné!“ křičel jsem na doktora, zatímco v ruce svíral papír s výsledky. Moje žena Jana stála vedle mě, bledá jako stěna, a v očích měla slzy. „Tomáši, přísahám, že jsem ti nikdy nelhala,“ šeptala zoufale. Ale co jsem měl dělat? Dva roky jsem žil v přesvědčení, že jsem otcem malé Elišky a čtyřletého Matýska. A teď mi jeden test tvrdil, že nejsem.

Všechno začalo nevinně. Matýsek byl často nemocný a lékaři nemohli přijít na to proč. Navrhli genetické testy, abychom zjistili, jestli nemá nějakou dědičnou poruchu. Souhlasil jsem bez váhání. Nikdy by mě nenapadlo, že tím spustím lavinu, která rozbije naši rodinu na kusy.

Výsledky přišly po dvou týdnech. Seděli jsme s Janou v ordinaci a doktor se tvářil vážněji než obvykle. „Pane Nováku, podle výsledků testů nejste biologickým otcem ani jednoho z dětí.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě ještě týdny poté. Nejdřív jsem si myslel, že je to chyba. Laboratoř se musela splést. Ale další testy to jen potvrdily.

Začal jsem Janě vyčítat každou minutu jejího života. „S kým jsi spala? Kdo je jejich otec?“ křičel jsem na ni v kuchyni, zatímco děti plakaly za dveřmi. Jana jen brečela a opakovala, že nikoho jiného neměla. Moje máma mi radila, ať ji okamžitě opustím. Táta mi řekl, že bych měl žádat o testy i u soudu.

A tak jsme skončili u soudu. Soudkyně byla přísná žena s krátkými vlasy a ledovým pohledem. „Pane Nováku, žádáte o popření otcovství?“ zeptala se mě přímo. V tu chvíli jsem nevěděl, co odpovědět. Miloval jsem Elišku i Matýska víc než svůj vlastní život. Ale jak jsem jim mohl být otcem, když to krev popírala?

Soudní tahanice trvaly měsíce. Jana byla zlomená, děti zmatené a já na pokraji zhroucení. Kamarádi se mi začali vyhýbat – nikdo nevěděl, co říct. V práci jsem byl jako tělo bez duše. Každý den jsem si kladl otázku: „Co když opravdu nejsou moje?“

Jednoho dne mi zavolal doktor Karel, který vedl genetické testy. „Pane Nováku, potřebujeme si s vámi ještě jednou promluvit.“ Seděl jsem v jeho ordinaci a on mi položil zvláštní otázky: „Měl jste někdy nějaké zdravotní komplikace? Neprodělal jste v dětství nějakou zvláštní nemoc?“ Vzpomněl jsem si na těžkou žloutenku ve dvanácti letech a několik operací slepého střeva.

Doktor se zamyslel a pak mi vysvětlil něco, co jsem do té doby nikdy neslyšel: „Existuje vzácný jev zvaný chimérismus. Může se stát, že člověk má dvě různé sady DNA – například jednu v krvi a jinou ve spermiích.“ Zíral jsem na něj jako na blázna. „Chcete říct, že moje děti jsou moje, ale moje krev to neukazuje?“

Další testy potvrdily jeho teorii. Vzali mi vzorek z ústní sliznice i ze spermatu – a světe div se, DNA ze spermatu odpovídala dětem dokonale. Byl jsem jejich otec! Slzy štěstí i úlevy mi tekly po tváři a Jana mě objala tak pevně, až jsem nemohl dýchat.

Ale škody už byly napáchány. Děti byly vystrašené z hádek a soudů, Jana ke mně ztratila důvěru a já sám sobě nemohl odpustit, jak rychle jsem ji podezíral. Máma se mi omluvila za své rady a táta jen mlčky pokýval hlavou.

Jednoho večera jsme seděli všichni čtyři u stolu a Matýsek se mě zeptal: „Tati, už bude všechno dobrý?“ Podíval jsem se na něj a slíbil mu to – i když jsem věděl, že některé rány se hojí dlouho.

Dnes už vím, že krev není všechno. Otcovství je víc než jen genetika – je to každodenní láska, starost a oběti pro ty malé tvory, kteří vám říkají tati.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč jsme si museli projít takovým peklem? Co byste udělali vy na mém místě?