Když láska bolí: Příběh Jany a Petra

„Podívej se na sebe, Jano! Myslíš, že tě takhle ještě někdo bude chtít?“ ozvalo se mi v hlavě, zatímco jsem zírala do zrcadla na tvář, kterou jsem už nepoznávala. Jizvy po autonehodě mi rozřezaly nejen kůži, ale i duši. Bylo to v říjnu 2012, když jsem se vracela z práce domů do našeho malého bytu v Brně. Pršelo, silnice klouzala a řidič protijedoucího auta nedobrzdil. Všechno se změnilo během pár vteřin.

Pamatuji si jen blikající světla sanitky a Petrův hlas někde v dálce: „Jano, vydrž! Jsem tady!“ Byli jsme spolu teprve půl roku. Vždycky jsem si myslela, že je do mě zamilovaný hlavně kvůli tomu, jak vypadám. Měla jsem dlouhé vlasy, úsměv, který prý rozsvítil místnost, a oči, do kterých se prý ztrácel. Po nehodě mi zůstaly jizvy na tváři i na krku, vlasy mi museli ostříhat kvůli operaci a úsměv… ten zmizel úplně.

První týdny po návratu z nemocnice byly peklo. Máma plakala pokaždé, když mě viděla. Táta se snažil být silný, ale vyhýbal se mi pohledem. A Petr? Ten chodil každý den, nosil mi květiny a četl mi knížky. „Jsi pořád moje Jana,“ šeptal mi do vlasů, když jsem brečela do polštáře. „Nejsi,“ odsekla jsem mu jednou. „Nejsi moje Jana. Ta byla krásná.“

Jednou večer přišel Petr s krabicí od bot. „Podívej,“ řekl a vytáhl z ní fotky z našich výletů – na Svatý Kopeček, na Pálavu, do Olomouce. „Tohle všechno jsme zažili spolu. Tvoje jizvy na tom nic nemění.“

Ale já tomu nevěřila. Venku jsem chodila jen s šátkem přes tvář. Lidé si šeptali, děti ukazovaly prstem. Jednou jsem slyšela sousedku paní Novotnou říkat: „Chudák Petr, taková pěkná holka to byla.“

Začala jsem se Petrům vyhýbat. Nechtěla jsem být jeho břemeno. On ale nepřestal bojovat. Přinesl domů štěně – malého jezevčíka jménem Max. „Musíme ho spolu vychovat,“ řekl rozhodně. „A já tě neopustím.“

Jednoho dne mě vzal na Petrovské výstaviště na festival jídla. Byla jsem nervózní, bála jsem se pohledů lidí. Ale Petr mě držel za ruku celou dobu a smál se: „Ať si čumí! Já mám nejhezčí holku na světě.“

Začala jsem pomalu věřit, že bych mohla být zase šťastná. Petr mě požádal o ruku na lavičce v Lužánkách pod rozkvetlou třešní. „Vezmeš si mě? I s těmi jizvami?“ zeptal se tiše. „Ano,“ zašeptala jsem a poprvé po dlouhé době se rozplakala štěstím.

Svatba byla malá, jen rodina a pár přátel. Máma brečela dojetím a táta poprvé po nehodě řekl: „Jsi statečná holka.“ Petr mě políbila a zašeptal: „Teď už jsme rodina.“

První roky manželství nebyly jednoduché. Měla jsem deprese, bála se vycházet mezi lidi. Když jsem otěhotněla poprvé, bála jsem se ještě víc – co když bude dítě vypadat jako já teď? Co když mě nebude mít rádo? Ale když se narodila Anička a podívala se na mě těma velkýma očima, věděla jsem, že všechno zvládnu.

Petr byl skvělý táta. Každý večer nám četl pohádky a říkal Aničce: „Tvoje maminka je nejstatečnější žena na světě.“ Když se narodil Matěj, byli jsme už sehraný tým.

Přesto předsudky nezmizely. Ve školce se Aničky ptaly děti: „Proč má tvoje maminka jizvy?“ Anička jim odpověděla: „Protože je hrdinka.“

Někdy večer sedím u okna a dívám se na hvězdy nad Brnem. Přemýšlím o tom, jak by můj život vypadal bez nehody. Možná bych byla sebevědomější, možná bych měla víc přátel… Ale měla bych Petra? Měla bych Aničku a Matěje?

Moje jizvy už nebolí tak jako dřív. Naučila jsem se žít s tím, že lidé soudí podle vzhledu. Ale taky jsem poznala sílu lásky – té opravdové, která vydrží i to nejhorší.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás skrývá své jizvy – ty viditelné i ty neviditelné? A kolik z nás má odvahu milovat navzdory nim?