Když láska zhořkne: Deset let manželství v zajetí účtů

„Tak kolik jsi dneska utratila v Lidlu?“ Petrův hlas mě probodl dřív, než jsem stihla sundat kabát. V ruce držel účtenku, kterou jsem nechala na botníku. „To je vážně nutné?“ vydechla jsem, zatímco jsem si zouvala boty. „Myslela jsem, že dneska aspoň večeříme v klidu.“

„Klid? Když nám na účtu zbývá sotva deset tisíc do výplaty? A ty si koupíš lososa a nějaký drahý sýr? To je klid?“

Zůstala jsem stát ve dveřích kuchyně, mezi nákupními taškami a jeho výčitkami. V tu chvíli mi došlo, že už spolu nemluvíme o ničem jiném než o penězích. Kde jsou ty večery, kdy jsme seděli na gauči, pili víno a smáli se blbostem v televizi? Kde je ten Petr, který mi kdysi šeptal do ucha, že jsem jeho všechno?

Petr byl vždycky praktický. Když jsme se brali, líbilo se mi na něm, že má všechno pod kontrolou. Já byla ta snílek, on ten realista. Jenže teď mám pocit, že už nevidí nic jiného než čísla. Každý měsíc sedíme nad rozpočtem jako dva účetní a hádáme se o každou položku. Já chci koupit dětem nové boty, on tvrdí, že ty staré ještě vydrží. Já navrhnu víkend na chalupě, on spočítá benzín a otočí oči v sloup.

Nejhorší je to před dětmi. Malá Anička už se mě ptala, proč na sebe s tátou pořád křičíme. Snažím se jí vysvětlit, že dospělí mají někdy starosti, ale sama tomu už skoro nevěřím. Včera večer jsem slyšela, jak si s bráškou šeptají pod peřinou: „Myslíš, že se máma s tátou rozvedou?“ Zlomilo mi to srdce.

Jednou za čas přijde tchyně – paní Marie – a přinese domácí koláč. Sedne si ke mně do kuchyně a začne: „Víš, Petrovi nikdy nešlo o peníze. On jen… chce mít jistotu.“ Jenže já už nevím, jestli je to jistota nebo posedlost. Když jsem jí řekla, že bych chtěla jít zpátky do práce na plný úvazek, jen mávla rukou: „Děti tě potřebují doma.“ Ale co když potřebuju já něco víc než jen vařit a počítat drobné?

Před týdnem jsem potkala na hřišti svoji bývalou spolužačku Janu. Povídaly jsme si o všem možném a ona najednou řekla: „Víš, já si myslím, že manželství je jako zahrada. Když ji nezaléváš, uschne.“ Doma jsem pak dlouho seděla na balkoně a přemýšlela o těch slovech. Zaléváme ještě vůbec naši zahradu? Nebo už jen vytrháváme plevel?

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a začala s Petrem mluvit jinak. „Pamatuješ si ještě na naši první dovolenou v Krkonoších?“ zeptala jsem se tiše u večeře. Petr zvedl oči od mobilu: „Proč?“

„Protože mám pocit, že jsme tehdy byli šťastní. Že jsme se smáli i když pršelo a neměli jsme skoro žádné peníze.“

Chvíli mlčel. Pak jen pokrčil rameny: „Byli jsme mladí. Teď máme děti a zodpovědnost.“

„Ale nejsme jen účetní a rodiče,“ namítla jsem zoufale. „Jsme pořád manželé. Nebo ne?“

Petr položil vidličku a dlouho mlčel. Nakonec řekl: „Nevím.“

Ta odpověď mě bolela víc než všechny hádky dohromady.

Další dny byly jako v mlze. Doma bylo ticho, děti chodily po špičkách. Jednou večer jsem slyšela Petra telefonovat s kolegou: „Nevím, jak to doma zvládnu… Možná bych měl víc pracovat přesčasy.“ V tu chvíli mi došlo, že i on je ztracený.

Začala jsem chodit na procházky sama. Seděla jsem na lavičce v parku a pozorovala ostatní rodiny – smáli se, hádali se, objímali se. Přemýšlela jsem, jestli někdo z nich taky počítá každou korunu místo polibků.

Jednou večer přišel Petr za mnou do ložnice. Sedl si na kraj postele a dlouho mlčel.

„Myslíš… myslíš, že to ještě má cenu?“ zeptal se tiše.

Podívala jsem se na něj – unaveného, vystrašeného, cizího i blízkého zároveň.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale nechci žít v domě plném ticha a výčitek.“

A tak jsme začali chodit k manželské poradkyni. Bylo to těžké – otevřít staré rány, přiznat si chyby i strachy. Ale poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili o něčem jiném než o penězích.

Není to pohádka s rychlým koncem. Každý den je boj – s účty i s vlastními démony. Ale aspoň už nejsme sami.

Někdy večer sedím na balkoně a dívám se na hvězdy. Přemýšlím: Dá se láska zachránit i tehdy, když ji zadusí každodenní starosti? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy?