Když mi dcera svěřila vnuka: Tajemství, která rozbila naši rodinu

„Mami, prosím tě, můžeš si na pár dní vzít Filípka? Musím do nemocnice na vyšetření a nemám nikoho jiného.“ Její hlas zněl unaveně, skoro zlomeně. Bylo už po desáté večer a já jsem seděla v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly. „Samozřejmě, že ano, Jano. Přijeď hned, připravím mu pokoj.“

Za půl hodiny už stála ve dveřích. Vypadala bledě, oči měla zarudlé. Filípek spal v autosedačce, malá pěstička svírala plyšového medvídka. „Děkuju, mami,“ zašeptala Jana a rychle mě objala. Cítila jsem její strach i únavu. Neptala jsem se na podrobnosti – věděla jsem, že kdyby chtěla mluvit, řekla by mi to sama.

Když jsem Filípka uložila do postýlky, sedla jsem si vedle něj a pozorovala jeho klidný dech. V hlavě mi vířily myšlenky: Co se Janě děje? Proč mi nic neřekla? Proč je tak sama?

Druhý den ráno jsem připravila snídani a snažila se chovat co nejveseleji. Filípek byl hodné dítě, ale často se ptal na maminku. „Kdy přijde maminka?“ opakoval pořád dokola. „Brzy, zlatíčko,“ odpovídala jsem a hladila ho po vlasech.

Po obědě jsem šla do Janina pokoje pro nějaké hračky a omylem jsem shodila krabici s dopisy. Vysypaly se na zem – staré pohledy, fotografie, ale i několik obálek s cizím rukopisem. Jeden dopis byl adresovaný Janě od nějaké Lucie. Otevřela jsem ho – ne ze zvědavosti, ale protože jsem měla strach o dceru.

„Jano, nemůžeš to dál tajit. Musíš to říct mámě. On není tím, za koho ho máš…“ četla jsem potichu a srdce mi bušilo až v krku. O kom to Lucie psala? Kdo není tím, za koho ho máme?

Večer jsem zavolala Janině bývalému manželovi Petrovi – Filípkovu otci. „Petře, nevíš, co se děje s Janou? Je v nemocnici a já mám pocit, že mi něco tají.“ Na druhém konci bylo ticho. „Nevím… Už spolu skoro nemluvíme,“ řekl nakonec stroze.

Další den přišel Filípkovi dopis od sociální pracovnice. Bylo v něm napsáno, že se má dostavit na pohovor ohledně péče o dítě. Zmocnila se mě panika. Co když Jana něco provedla? Co když jí chtějí Filípka vzít?

Když jsem večer uspávala vnuka, přisedla si ke mně moje sestra Alena. „Myslíš si, že je Jana v pořádku?“ zeptala se tiše. „Nevím… Ale mám strach.“

Další ráno mi volali z nemocnice. Jana měla těžký nervový kolaps a musela zůstat na psychiatrii. Zhroutila jsem se v kuchyni na židli a rozplakala se. Jak jsem mohla nic nepoznat? Jak jsem mohla být tak slepá?

Začala jsem pátrat v Janiných věcech – hledala jsem odpovědi. Našla jsem deník. Byly tam zápisky o tom, jak ji Petr psychicky týral, jak ji nutil lhát rodině i sobě samé. Jak se bála říct pravdu kvůli Filípkovi i kvůli mně.

„Mami, kdy přijde maminka?“ ptal se Filípek znovu a znovu.

„Brzy…“ odpovídala jsem pokaždé s menší jistotou.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice osobně. „Paní Novotná, musíme si promluvit o budoucnosti Filípka.“ Seděla naproti mně v obýváku a já cítila, jak se mi svírá žaludek. „Vaše dcera je momentálně neschopná péče o dítě. Budete ochotná převzít péči vy?“

Souhlasila jsem bez váhání – ale v hlavě mi běžely všechny ty otázky: Jak to zvládnu? Co když Jana už nikdy nebude stejná? Co když Filípka ztratíme?

Začaly chodit dopisy od Petra – výhružné i prosebné. Chtěl Filípka zpátky, vyhrožoval soudem. Alena mi radila: „Nenech ho to dítě vzít! Víš přece, co Janě udělal!“ Ale já jsem byla zoufalá – nevěděla jsem, komu věřit.

Jednou večer jsem našla Filípka plakat pod stolem. „Babičko, proč maminka nevolá?“ Objala jsem ho a slíbila mu, že všechno bude zase dobré – i když jsem sama tomu už nevěřila.

Po týdnech nejistoty mi Jana konečně zavolala z nemocnice. „Mami… promiň…“ její hlas byl slabý a zlomený. „Já už nemůžu…“

„Janičko, my to zvládneme! Já tě neopustím!“ křičela jsem do telefonu a slzy mi tekly po tváři.

Když se Jana po dvou měsících vrátila domů, byla jiná – křehká, uzavřená do sebe. Filípek ji objal a ona plakala dlouhé minuty.

Seděla jsem večer u okna a přemýšlela: Jak jsme mohli žít vedle sebe tolik let a nic nepoznat? Kolik tajemství ještě naše rodina skrývá?

Možná bychom si měli častěji klást otázku: Známe opravdu ty, které milujeme nejvíc? Nebo jen vidíme to, co chceme vidět?