Když můj otec zemřel, vyhnal jsem jeho milenku a odcizil si celou rodinu
«Jak jsi mohl, tati?» vykřikl jsem, když jsem stál uprostřed obývacího pokoje, kde se ještě vznášela vůně matčina oblíbeného parfému. Otec seděl na pohovce, jeho tvář byla strhaná a unavená. «Jak jsi mohl zradit mámu?»
Otec se na mě podíval s očima plnýma slz. «Tomáši, to není tak jednoduché,» začal, ale já ho přerušil.
«Není to tak jednoduché? Měl jsi milenku, zatímco máma bojovala s nemocí!» Hlas mi přeskakoval vztekem a bolestí.
Otec sklonil hlavu a já viděl, jak se mu třesou ruce. «Miloval jsem tvou matku víc než cokoliv jiného na světě,» řekl tiše. «Ale po její smrti… byl jsem sám. A pak přišla Jana…»
Jana. To jméno mi znělo v uších jako kletba. Žena, která se vetřela do našeho života a rozbila to, co zbylo z naší rodiny. Po matčině smrti jsem se snažil být silný pro otce i pro sebe, ale teď jsem měl pocit, že se mi celý svět hroutí.
«Musíš ji vyhodit,» řekl jsem rozhodně. «Nemůže tu zůstat.»
Otec se na mě podíval s bolestí v očích. «Tomáši, ona mi pomohla přežít ty nejtěžší chvíle,» řekl zoufale.
«A co já? Co já a máma?» vykřikl jsem. «Jak jsi mohl zapomenout na všechno, co jsme měli?»
Otec mlčel a já věděl, že jsem ho zasáhl tam, kde to nejvíc bolelo. Ale nemohl jsem si pomoct. Cítil jsem se zrazený a opuštěný.
Když otec zemřel o několik měsíců později, zůstala mi jen prázdnota a vztek. Jana se snažila zůstat v našem domě, ale já ji bez milosti vyhodil. Nemohl jsem snést myšlenku, že by žila v domě, kde jsme s matkou prožili tolik šťastných chvil.
Moje rozhodnutí však mělo své následky. Moje sestra Klára se mnou přestala mluvit. «Jak jsi mohl být tak krutý?» ptala se mě v slzách. «Ona byla pro tátu důležitá!»
«A co my?» odpověděl jsem jí chladně. «Co naše rodina?»
Klára odešla a já zůstal sám. Celá rodina se ode mě odvrátila a já se cítil jako cizinec ve vlastním životě.
Seděl jsem v prázdném domě a přemýšlel o tom, co by asi řekla máma. Byla by na mě pyšná za to, že jsem chránil její památku? Nebo by mě pokárala za to, že jsem zničil to poslední, co nám zbylo?
Někdy v noci slyším její hlas ve svých snech. «Tomáši,» říká jemně, «láska je složitá věc.» Ale já nevím, jestli tomu někdy porozumím.
Teď sedím u stolu a píšu tento příběh s nadějí, že mi někdo pomůže najít odpovědi na otázky, které mě trápí. Udělal jsem správnou věc? Nebo jsem jen ublížil těm, které jsem měl chránit?