Když pomoc bolí: Příběh jedné sestry, která zapomněla na sebe

„Ivano, už toho mám dost! Tvoje sestra není naše odpovědnost!“ zařval Petr, když jsem v pátek večer znovu balila tašku s jídlem. Děti seděly v obýváku a předstíraly, že neslyší, ale já věděla, že každé jeho slovo se jim zarývá pod kůži. V lednici jsme měli poslední mléko a já ho stejně dala stranou pro Lucii. Její děti byly menší než naše a ona mi včera po telefonu brečela, že nemá co dát k večeři.

„Petře, to jsou přece moje neteře! Nemůžu je nechat hladovět,“ šeptla jsem zoufale. On jen zavrtěl hlavou a bouchl dveřmi od ložnice. Zůstala jsem stát v kuchyni, s taškou v ruce a pocitem, že se mi svět rozpadá pod nohama.

Lucie byla vždycky ta slabší. Po rozvodu s Honzou zůstala sama se dvěma holčičkami v malém bytě na sídlišti v Ostravě. Práci měla jen na půl úvazku v samoobsluze, alimenty chodily nepravidelně a peníze nikdy nestačily. Já měla „šťastnější ruku“ – stabilní práci účetní v kanceláři, manžela, dvě děti, hypotéku, ale aspoň jistotu střechy nad hlavou.

Začalo to nenápadně. Jednou týdně jsem jí přivezla nákup. Pak dvakrát. Pak jsem jí začala posílat peníze na účet. Petr to chvíli toleroval, ale když jsem jí zaplatila nedoplatek za elektřinu, prasklo to. „Ivano, my taky nemáme peněz na rozdávání! Myslíš na naše děti?“ vyčetl mi tehdy.

Jenže já nemohla přestat. Lucie byla moje krev. Když jsme byly malé, držely jsme spolu proti mámě, která nás často nechávala samotné doma. Teď jsem byla já ta silnější – a ona potřebovala mě.

Jednoho večera mi Lucie volala: „Ivanko, prosím tě… holky mají horečku a já nemám na léky. Můžeš mi něco poslat?“ Bylo mi jasné, že Petr už to nepochopí. Vzala jsem si půjčku přes internet bez jeho vědomí. „Jen pár tisíc,“ říkala jsem si. „Do příští výplaty.“

Jenže výplata přišla a peníze zmizely stejně rychle jako voda v písku. Lucie potřebovala další pomoc – tentokrát s nájmem. Doma začaly hádky. Petr mi vyčítal každou korunu, kterou jsem poslala Lucii. Děti se mě ptaly, proč nemůžeme jet na výlet jako jejich spolužáci. Já jim lhala – že šetříme na dovolenou.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a slyšela za sebou tichý hlas své dcery Aničky: „Mami, proč má teta Lucie všechno od tebe a my nic?“ Slzy mi stékaly po tvářích. Co jsem to udělala? Komu vlastně pomáhám?

Petr mi dal ultimátum: „Buď začneš myslet na naši rodinu, nebo…“ Nedořekl to, ale já věděla, co tím myslí. Byla jsem rozpolcená – mezi loajalitou k sestře a odpovědností za vlastní děti.

Jednoho dne přišla rána – Petr našel výpis z účtu a zjistil moji půjčku. „Tohle už je moc! Lžeš mi! Kvůli tvojí sestře zadlužíš naši rodinu?“ křičel tak hlasitě, že sousedi museli slyšet každé slovo.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela: Kde je hranice mezi pomocí a sebezničením? Můžu zachránit Lucii i svou rodinu zároveň?

Další den jsem šla za Lucií osobně. Byla bledá, unavená, ale když mě viděla ve dveřích, rozplakala se: „Ivanko, já už nemůžu… Vím, že ti ničíme život…“ Objaly jsme se a plakaly spolu.

„Musíme něco změnit,“ řekla jsem jí tiše. „Nemůžu tě pořád zachraňovat. Potřebuješ odbornou pomoc – sociální pracovnici, možná psychologa… Já už nemůžu dál.“

Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života – přestat být zachráncem. Lucie byla zpočátku naštvaná, pak smutná, ale nakonec pochopila. Začala chodit na úřady sama, hledat brigády, dokonce požádala o příspěvek na bydlení.

Doma jsme s Petrem absolvovali dlouhé rozhovory – o důvěře, o hranicích i o tom, jak chránit naši rodinu. Dětem jsem vysvětlila pravdu – že pomáhat je správné, ale nesmíme kvůli tomu zapomenout sami na sebe.

Dnes už je všechno jinak. S Lucií jsme si blíž než kdy dřív – ale už ne jako zachránce a oběť. Spíš jako dvě ženy, které si navzájem rozumí a respektují své limity.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Kde je ta správná hranice mezi láskou k blízkým a ochranou vlastního života? Co byste udělali vy na mém místě?