Když pravda bolí: Příběh o odvaze a spravedlnosti v českých ulicích

„To nemůžete! Máte povinnost mi říct, proč mě chcete legitimovat!“ vykřikl jsem, hlas se mi třásl, ale pohled jsem neuhnul. Policista Novák, vysoký chlap s hranatou čelistí, se na mě podíval s překvapením, které rychle vystřídala podrážděnost. „Chlapče, tady dávám otázky já. Ukaž občanku a neodmlouvej.“

Bylo mi sedmnáct a do té doby jsem si myslel, že policie je tu hlavně proto, aby chránila lidi jako já. Ale ten den na autobusové zastávce v Holešovicích jsem poprvé pocítil, jaké to je být v menšině – v menšině těch, kteří znají svá práva a nebojí se je hájit. Vedle mě stála moje kamarádka Jana, která se třásla ještě víc než já. „Tomáši, prosím tě, nech to být…“ šeptla mi do ucha.

Ale já nemohl. Něco ve mně se vzepřelo. Možná to bylo to, co jsem slyšel doma od táty – že když se člověk neozve, nikdo mu nepomůže. Možná to byla vzpomínka na mámu, která vždycky říkala: „Spravedlnost není zadarmo.“

Policista Novák si mě měřil pohledem. „Tak co? Budeš spolupracovat, nebo tě odvedeme?“

„Podle zákona mi musíte říct důvod kontroly,“ zopakoval jsem tišeji, ale pevně. V tu chvíli kolem nás prošla starší paní s nákupní taškou a zastavila se. „Nechte toho kluka být! Vždyť nic neudělal!“ zvolala.

Novák zrudl. Jeho kolega, mladší policista Dvořák, se na chvíli zarazil a pak tiše řekl: „Hele, pojďme dál…“

A pak to přišlo. Novák jen mávl rukou a odešli. Zůstal jsem stát s Janou a srdce mi bušilo až v krku. „Vidíš? Stačí znát svá práva,“ řekl jsem jí, ale v hlase mi zněla nejistota.

Doma mě čekal další boj. Táta seděl u stolu a četl noviny. „Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptal se bez zvednutí očí.

„Zastavila nás policie…“ začal jsem opatrně.

Táta odložil noviny a podíval se na mě přísně. „A co jsi provedl?“

„Nic! Jen jsem jim řekl, že mají povinnost říct důvod kontroly.“

Táta si povzdechl. „Tomáši, někdy je lepší držet pusu a krok. Policie má vždycky navrch.“

„Ale tati! Když budeme mlčet, nikdy se nic nezmění!“ vybuchl jsem.

Máma přišla z kuchyně a položila mi ruku na rameno. „Máš pravdu, ale musíš být opatrný. Ne každý policista je spravedlivý.“

Ten večer jsem nemohl usnout. Přemýšlel jsem o tom, jak snadné je přijít o důstojnost jen proto, že někdo v uniformě rozhodne, že má moc. Ale to nebylo nic proti tomu, co se stalo o týden později.

Byl pátek večer a já šel s Janou a jejím bratrem Petrem na koncert do klubu v centru Prahy. Před klubem stála skupinka mladých lidí a mezi nimi i moje spolužačka Klára. Najednou přijeli dva policisté – tentokrát to nebyl Novák ani Dvořák, ale dva cizí muži s tvrdými výrazy.

Začali kontrolovat občanky a když Klára řekla, že ji nemá u sebe, jeden z nich ji chytil za paži a začal ji tahat stranou. „To nemůžete! Nechte ji být!“ křičel Petr.

Policista mu vrazil pěstí do hrudi tak silně, že Petr upadl na zem. Klára plakala a druhý policista jí vyhrožoval pokutou za přestupek.

Lidé kolem začali vytahovat mobily a natáčet. Já stál jako přimražený – měl jsem pocit viny, že jsem tehdy před týdnem odešel bez boje dál. Teď už jsem nemohl mlčet.

„Tohle je zneužití pravomoci! Máte povinnost jednat slušně!“ zakřičel jsem.

Jeden z policistů ke mně přistoupil tak blízko, že jsem cítil jeho dech: „Chceš taky skončit na zemi?“

V tu chvíli přijela další hlídka – tentokrát starší policistka paní Horáková. Viděla chaos a okamžitě zasáhla: „Co se tu děje?“

Lidé jí začali ukazovat videa na mobilech. Policisté ztuhli a najednou byli mnohem méně sebejistí.

Paní Horáková nás všechny vyslechla a slíbila vyšetření incidentu. Klára i Petr skončili na pohotovosti – Klára s pohmožděným zápěstím, Petr s naraženými žebry.

Doma jsme o tom dlouho mluvili. Táta byl tentokrát na mé straně: „Tohle už není normální. Musíme to nahlásit.“

Podali jsme stížnost na policejní inspekci. Výslechy byly dlouhé a vyčerpávající. Někteří kamarádi nám říkali, že jsme blázni – že stejně nic nezměníme.

Ale já věděl, že musím pokračovat. Nešlo už jen o mě nebo o Kláru – šlo o všechny, kteří se bojí ozvat.

Po několika měsících přišlo rozhodnutí: policisté byli potrestáni pokutou a přeřazeni na jinou služebnu. Nebylo to vítězství, jaké bych si představoval – ale bylo to alespoň něco.

Od té doby už nikdy neprocházím kolem policisty bez toho zvláštního pocitu v žaludku. Ale zároveň vím, že když budeme mlčet, nikdy se nic nezmění.

Někdy si říkám: Je odvaha postavit se autoritě opravdu tak nebezpečná? A co byste udělali vy na mém místě?