Když pravda bolí víc než lež: Příběh jedné české manželky

„Proč jsi zase přišel tak pozdě?“ zeptala jsem se tiše, když Marek tiše zavřel dveře našeho bytu v paneláku na Proseku. Bylo už po jedenácté večer a děti dávno spaly. V kuchyni svítila jen malá lampička a já seděla u stolu s hrnkem studeného čaje.

Marek si sundal bundu a ani se na mě nepodíval. „Byl jsem s klukama v hospodě, víš přece, že máme teď v práci blázinec.“ Jeho hlas byl unavený, ale v očích měl něco, co jsem neznala. Něco cizího.

Vždycky jsem byla ta, která ustupuje. Ta, která radši mlčí, než aby vyvolávala hádky. Možná proto jsme spolu vydrželi už patnáct let. Všichni naši známí nám záviděli klidné manželství – žádné scény, žádné rozbité talíře, jen rutinní koloběh práce, dětí a víkendů na chalupě u Kolína. Ale poslední měsíce jsem cítila, že něco není v pořádku. Marek byl odtažitý, často mizel z domu a jeho telefon byl najednou plný hesel.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela ho šeptat do mobilu na balkoně. «Neboj se, všechno zařídím,» říkal tiše. Když jsem se ho ráno zeptala, s kým mluvil, jen mávl rukou: «Byl to Petr z práce, má nějaké problémy.» Nevěřila jsem mu, ale neměla jsem odvahu jít dál.

Moje máma mi vždycky říkala: «Hlavně nevyvolávej zbytečné bouře, holka. Chlapi jsou prostě takoví.» Jenže já jsem cítila, jak se ve mně hromadí strach a nejistota. Každý den jsem se ptala sama sebe: Co když má jinou? Co když už mě nemiluje? Ale pokaždé jsem tu myšlenku rychle zahnala. Měla jsem přece dvě děti, hypotéku a práci v knihovně na půl úvazku. Nemohla jsem si dovolit rozbít všechno kvůli svým pocitům.

Jednoho dne přišla dcera Anička domů uplakaná. «Mami, proč táta nebyl na mém vystoupení? Všichni ostatní tam měli rodiče.» Srdce mi sevřelo výčitkami. «Táta měl moc práce, zlato,» zalhala jsem a pohladila ji po vlasech. Večer jsem Markovi vyčetla jeho nepřítomnost. «To je pořád dokola! Nikdy ti nic není dost dobrý!» vybuchl na mě poprvé za dlouhou dobu. Dveře za ním práskly tak silně, až se rozklepala sklenička na stole.

Začala jsem být podezřívavější. Prohlížela jsem jeho kapsy, hledala stopy parfému nebo cizích vlasů. Nic. Jen účtenky z restaurací a benzínky na druhém konci Prahy. Jednou jsem našla lístek s ženským písmem: «Děkuju za krásný večer. L.» Ztuhla jsem. Kdo je L.? Laura? Lenka? Lucie? V hlavě mi běžely všechny možné scénáře.

Když jsem se ho zeptala přímo, podíval se na mě s ledovým klidem: «To je kolegyně z práce, slavili jsme její narozeniny.» Chtěla jsem mu věřit. Opravdu jsem chtěla. Ale v noci jsem nemohla spát a v břiše mi rostl uzel strachu.

Jednoho dne mi zavolala jeho sestra Jana. «Martino, musíme si promluvit.» Sešli jsme se v kavárně na Letné. Jana byla bledá a nervózní. «Nevím, jak ti to říct… Marek má už půl roku poměr s nějakou Lucií z práce. Vím to od jeho kolegy. Nechtěla jsem ti to říkat, ale už to nemůžu dál tajit.» Svět se mi rozpadl pod rukama.

Cestou domů jsem brečela v tramvaji mezi cizími lidmi a bylo mi jedno, kdo mě vidí. Doma jsem našla Marka sedět u televize s pivem v ruce. «Všechno vím,» řekla jsem tiše. Nezapřel to. Jen mlčel a díval se do země.

«Proč?» zeptala jsem se zlomeně.

«Nevím… prostě to tak přišlo,» odpověděl bez emocí.

Následující týdny byly peklo. Děti nechápaly, proč je doma ticho a proč máma pořád pláče v koupelně. Marek spal na gauči a já chodila do práce jako robot. Máma mi radila: «Odpusť mu, kvůli dětem.» Ale já už neměla sílu.

Jednou večer přišla Anička do ložnice a objala mě: «Mami, nechci aby táta odešel.» Slíbila jsem jí, že udělám všechno pro to, abychom byli zase šťastní. Ale jak? Jak mám znovu věřit člověku, který mě takhle zradil?

Nakonec Marek odešel k Lucii. Děti plakaly a já měla pocit, že selhávám jako matka i jako žena. Přesto ve mně byla i úleva – už nemusím žít ve lži.

Teď sedím u okna našeho bytu a dívám se na šedé pražské nebe. Přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy lepší nevědět pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?