Když se doma ozývá pět frází, rozvod může být na dosah

«Už to takhle dál nejde, Patricie!» Alexandrův hlas se nesl naším malým bytem jako ozvěna, která se odrážela od stěn a pronikala až do mého srdce. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s chladnoucí kávou, a snažila se potlačit slzy. «Jak dlouho ještě budeme předstírat, že je všechno v pořádku?» dodal s hořkostí v hlase.

Bylo to jako blesk z čistého nebe, ale zároveň jsem věděla, že to přijde. Poslední měsíce byly plné napětí a nevyřčených slov. Každý den jsme kolem sebe chodili jako cizinci, kteří se bojí podívat jeden druhému do očí. «Nevím, co chceš slyšet,» odpověděla jsem tiše, hlas se mi třásl. «Snažím se, ale mám pocit, že už nemáme co říct.»

Vzpomínám si na den, kdy jsme se poprvé potkali. Bylo to na univerzitě v Praze, oba jsme studovali literaturu a naše debaty o knihách byly nekonečné. Alexandr měl vždycky dar slova, jeho vášeň pro poezii mě fascinovala. Tehdy jsem si myslela, že jsme si souzeni. Ale teď? Teď jsme stáli na opačných stranách propasti, kterou jsme si sami vykopali.

«Možná bychom měli zkusit terapii,» navrhl Alexandr jednou večer, když jsme seděli v obýváku a sledovali televizi. «Možná by nám to pomohlo pochopit, co se děje.» Přikývla jsem, i když jsem uvnitř cítila pochybnosti. Terapie? Co když už je příliš pozdě?

Naše první sezení bylo plné napětí. Seděli jsme naproti terapeutce, paní Novákové, která nás pozorovala s klidným výrazem. «Co vás sem přivedlo?» zeptala se jemně. Alexandr se nadechl a začal mluvit o tom, jak se cítí odcizený a jak mu chybí naše dřívější blízkost. Já jsem jen přikyvovala a snažila se potlačit slzy.

«A co vy, Patricie?» obrátila se ke mně paní Nováková. «Jak to vidíte vy?»

«Mám pocit, že jsme ztratili cestu,» odpověděla jsem po chvíli ticha. «Jako bychom zapomněli, proč jsme se do sebe zamilovali.» Bylo těžké přiznat si pravdu nahlas, ale zároveň to bylo osvobozující.

Terapie nám pomohla otevřít oči. Začali jsme si uvědomovat chyby, které jsme dělali. Alexandr přiznal, že jeho práce ho pohltila natolik, že zapomněl na náš vztah. Já jsem zase musela uznat, že jsem se stáhla do sebe a přestala s ním komunikovat.

Ale i přes veškerou snahu jsme nedokázali najít cestu zpět k sobě. Každý pokus o rozhovor skončil hádkou nebo tichým odchodem z místnosti. «Proč to děláme?» zeptal se jednou Alexandr zoufale. «Proč se snažíme udržet něco, co už neexistuje?»

Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná jsme se báli přiznat si porážku. Možná jsme doufali v zázrak. Ale zázraky se nedějí každý den.

Jednoho dne jsem seděla sama v parku a sledovala děti hrající si na hřišti. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Rozvod? Slovo, které mě děsilo a zároveň lákalo svou konečností.

Když jsem se vrátila domů, našla jsem Alexandra sedícího u stolu s papíry rozloženými před sebou. «Musíme si promluvit,» řekl tiše.

Sedla jsem si naproti němu a čekala na jeho slova. «Myslím, že bychom měli jít každý svou cestou,» řekl nakonec a jeho hlas byl plný smutku.

Bylo to jako rána do srdce, ale zároveň jsem cítila úlevu. Možná to bylo to nejlepší rozhodnutí pro nás oba.

«Co když je tohle konec?» ptám se sama sebe teď často. «A co když je to nový začátek?»