Když se domov stane bojištěm: Příběh o životě s tchyní v české domácnosti
„Jsi zase pozdě, Lucie! Večeře byla přesně v šest, teď už je všechno uklizené!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem otevřela dveře bytu. Srdce mi poskočilo a v krku mi vyschlo. Bylo 18:03. Tři minuty. Tři minuty, které rozhodly o tom, že dnes budu mít k večeři jen suchý rohlík, pokud vůbec něco.
Tchyně, paní Věra, byla vždycky známá svým nekompromisním pořádkem a přesností. Když jsem se před dvěma lety stěhovala k Petrovi, svému manželovi, netušila jsem, že se ocitnu v domácnosti, kde má každá minuta svůj řád a každá odchylka je trestána mlčením nebo výčitkami. Petr byl zvyklý – vyrůstal v tom. Já ne. Moje máma byla chaotická, ale laskavá. U nás doma se večeřelo, když byl hlad, a koupelna byla otevřená pro každého kdykoli.
„Promiňte, měla jsem zpoždění v práci…,“ začala jsem omluvně, ale Věra mě přerušila: „To mě nezajímá. Tady se večeří v šest. Kdo přijde pozdě, má smůlu.“
Petr seděl u stolu a mlčky žvýkal poslední sousto. Ani se na mě nepodíval. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale rychle jsem je zatlačila zpět. Nechtěla jsem jí dát tu radost vidět mě slabou.
Večer jsem se chtěla osprchovat, ale koupelna byla už zamčená. „Po deváté už se nekoupe,“ řekla mi Věra přes dveře. „Voda je drahá a rušíš ostatní.“
Ležela jsem v posteli a přemýšlela, jak dlouho to ještě vydržím. Každý den byl stejný: ráno přesně v sedm snídaně, v devět úklid, ve dvanáct oběd, v šest večeře. Kdo nestíhá, má smůlu. Kdo zapomene utřít stůl nebo špatně složí ručník, dostane přednášku o pořádku a zodpovědnosti.
Jednou jsem se pokusila protestovat. „Věro, nemohli bychom být trochu flexibilnější? Někdy mám v práci přesčasy…“ začala jsem opatrně.
„To mě nezajímá,“ odsekla. „Tady platí moje pravidla. Když se ti to nelíbí, můžeš jít.“
Petr mlčel. Vždycky mlčel. Když jsem ho prosila, aby se mě zastal, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Nezměníš ji.“
Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domově. Každý den jsem se bála udělat chybu. Jednou jsem zapomněla zamést chodbu a Věra mi celý večer nepromluvila. Jindy jsem přišla domů později a našla zamčené dveře – musela jsem čekat na chodbě, než Petr přišel z práce.
Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Proč tam pořád jsi? Najděte si s Petrem něco svého!“ Ale Petr nechtěl. „Máma potřebuje pomoc, je už starší,“ říkal. „A navíc bychom na vlastní byt neměli.“
Začala jsem si psát deník, abych se nezbláznila. Každý večer jsem do něj zapisovala své pocity, drobné radosti i velké smutky. Jedině tak jsem si připadala aspoň trochu svobodná.
Jednoho dne přišla ta největší zkouška. Dostala jsem nabídku na povýšení – ale znamenalo to pracovat déle do večera. Když jsem to doma oznámila, Věra se rozčílila: „To snad nemyslíš vážně! Kdo bude vařit? Kdo bude uklízet? To už nebudeš součást rodiny?“
Petr jen seděl a díval se do stolu.
„Chci tu práci,“ řekla jsem tiše, ale rozhodně.
„Tak si vyber,“ řekla Věra ledově. „Buď rodina, nebo kariéra.“
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Chci být šťastná – ale za jakou cenu? Mám obětovat vlastní sny kvůli rodinnému klidu? Nebo mám riskovat a jít za svým?
Ráno jsem sbalila pár věcí a odešla do práce dřív než obvykle. Celý den jsem byla jako na trní. Večer jsem se vrátila domů a našla Věru sedět u stolu s výrazem vítězky.
„Tak co?“ zeptala se.
„Přijala jsem tu práci,“ odpověděla jsem a poprvé v životě se jí podívala přímo do očí.
Bylo ticho. Petr stál za mnou a poprvé mě vzal za ruku.
„Mami, Lucie má pravdu. Musíme najít kompromis,“ řekl tiše.
Věra vstala a odešla do svého pokoje beze slova.
Ten večer jsme s Petrem dlouho mluvili. O budoucnosti, o tom, co chceme. Rozhodli jsme se začít hledat vlastní byt – i kdyby to znamenalo žít skromněji.
Dnes už bydlíme sami. Není to jednoduché – peněz je málo a někdy si zoufáme. Ale mám pocit svobody a štěstí, které jsem u Věry nikdy necítila.
Občas přemýšlím: Kolik žen v Česku žije pod diktátem svých tchyní nebo rodičů? Kolik z nás se bojí říct dost? A kde je ta hranice mezi rodinnou soudržností a osobní svobodou?