Když se domov změní v cizí místo: Příběh jedné zrady

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe, když odemykám dveře našeho nového domu. Je pátek odpoledne, Petr mi ráno psal, že dnes dorazí nový nábytek do obýváku. Celý den jsem v práci nemyslela na nic jiného, než jak to bude vypadat – vybírali jsme ho spolu, hádali se kvůli barvě pohovky, smáli se nad tím, jak Petr neumí rozlišit béžovou od šedé. Teď stojím ve dveřích a cítím podivné napětí ve vzduchu.

„Péťo? Jsem doma!“ volám do ticha. Nikdo neodpovídá. Sundávám si boty a vcházím do obýváku. Místnost je jiná – nový nábytek tu opravdu je, ale není to ten, který jsme vybrali. Místo naší vysněné pohovky tu stojí tmavě modrá rohová sedačka, kterou jsem odmítla už v obchodě. Vedle ní stojí malý stolek s květinou, kterou jsem nikdy neviděla. Všude je cítit cizí parfém.

Srdce mi buší až v krku. Procházím domem a najednou zaslechnu tlumené hlasy z ložnice. Zastavím se na prahu a slyším Petrovův smích – ten smích, který jsem kdysi milovala. Ale teď je v něm něco falešného. Opatrně otevřu dveře. Petr sedí na posteli a vedle něj… vedle něj je Lucie, jeho sestřenice. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Co tady děláš?“ vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet. Oba ztuhnou. Lucie má na sobě jen Petrovou košili a tváří se provinile. Petr vstává a snaží se něco říct, ale já ho nenechám.

„Tohle je tvoje sestřenice? Nebo už ne?“ hlas se mi třese vzteky i bolestí.

Lucie rychle sbírá své věci a mizí z místnosti. Petr ke mně natáhne ruku, ale já ucouvnu.

„Tohle jsi mi chtěl říct? Proto jsi změnil nábytek? Protože jsi chtěl začít znovu – ale beze mě?“

Petr mlčí. Dívá se na mě s očima plnýma slz, ale já v nich nevidím lítost, jen strach z odhalení.

„Byla to chyba… Nechtěl jsem ti ublížit,“ šeptá.

„Ale ublížil jsi mi! A nejen mně – co tvoji rodiče? Co naše rodina? Všichni nám pomáhali stavět tenhle dům!“ křičím a cítím, jak se mi hroutí svět.

Petr se snaží vysvětlovat, že Lucie byla vždycky jeho oporou, že se cítil pod tlakem rodičů i vesnice – všichni od nás čekali dokonalé manželství, děti, pokračování rodinného podniku. Já jsem ale byla pořád v práci, on na statku… prý jsme se odcizili.

„A to tě omlouvá? To je důvod podvádět?“ ptám se ho zoufale.

Petr jen krčí rameny. „Nevím… Chtěl jsem jen na chvíli utéct.“

Sedím na kraji postele a dívám se na něj – toho kluka, kterého jsem znala od základky, kterého jsem milovala celým srdcem. Najednou je mi cizí.

Následující dny jsou jako zlý sen. Petrovým rodičům nemůžu nic říct – jsou to vážení lidé ve vesnici, zaměstnávají půlku okolí. Kdyby se dozvěděli pravdu, byla by ostuda na celou rodinu. Moje maminka mi radí, ať mu odpustím – „chlapi jsou takoví“, říká smutně. Ale já vím, že už nikdy nebudu schopná Petrovi věřit.

Začínám si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela – Petrovy pozdní návraty domů, tajné zprávy na mobilu, jeho podrážděnost. Všechno do sebe zapadá jako puzzle.

Jednoho večera sedíme u stolu a Petr navrhuje, že bychom mohli jet na víkend do Karlových Varů – prý abychom si odpočinuli a zkusili začít znovu. Dívám se na něj a cítím jen prázdnotu.

„A co když už nechci začínat znovu? Co když už ti prostě nevěřím?“ ptám se tiše.

Petr mlčí. Vím, že čeká, že ustoupím jako vždycky – že budu ta rozumná, která zachrání rodinu před ostudou. Ale tentokrát ne.

Začínám přemýšlet o rozvodu. V malé vesnici je to stigma – všichni budou šeptat za zády, rodiče budou zklamaní, sousedé budou ukazovat prstem. Ale co mám dělat? Mám žít ve lži jen proto, aby byl klid?

Jednoho rána sbalím pár věcí a odcházím k mamince do bytu v paneláku na okraji města. Když za sebou zavírám dveře našeho domu, cítím smutek i úlevu zároveň.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Je lepší žít v pravdě a být sama, nebo zůstat ve lži kvůli rodině a tradici? Co byste udělali vy na mém místě?