Když se minulost vrací: Příběh o setkání s rodiči mé adoptované dcery

„Mami, kdo jsou ti lidé?“ ozvalo se za mnou, když jsem s třesoucíma rukama odemykala dveře našeho bytu v paneláku na pražském Jižním Městě. Tereza, moje třináctiletá dcera, stála v pyžamu na prahu obýváku a zírala na dva promočené cizince, kteří se krčili na chodbě.

„To jsou… tvoji biologičtí rodiče,“ vydechla jsem a sama sebe překvapila, jak klidně to zní. Ve skutečnosti mi srdce bušilo až v krku. Všechno to začalo před týdnem, když mi přišel dopis od sociální pracovnice. Prý je našla v azylovém domě na Smíchově a oni mě prosí o setkání. Prý chtějí vidět Terezu. Prý se změnili.

Celý týden jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mám právo jim Terezu ukazovat. Jestli mám právo rozhodovat o její minulosti. Ale když jsem je dnes viděla stát před domem, unavené, s očima plnýma naděje i strachu, nedokázala jsem je poslat pryč.

„Ahoj, Terezko,“ řekla žena s rozcuchanými vlasy a nervózně si uhladila starý svetr. „Já jsem Jana. A tohle je… Petr.“ Muž vedle ní jen mlčky kývl hlavou.

Tereza se schovala za mě a já cítila její drobné prsty, jak se mi zarývají do ruky. „Mami, já nechci…“ zašeptala.

„Neboj se,“ pohladila jsem ji po vlasech. „Jsou tu jen na návštěvu.“ Ale už v tu chvíli jsem věděla, že lžu. Že tohle nebude jen návštěva.

Petr a Jana seděli u stolu a hltali polévku, kterou jsem rychle ohřála. Byli vděční za každé slovo, za každý pohled. Vyprávěli mi o tom, jak přišli o práci v továrně v Kolíně, jak je dluhy a exekuce vyhnaly z bytu a nakonec i z města. Jak spali pod mostem u Vltavy a jak je zachránila až paní z charity.

„Chceme začít znovu,“ řekla Jana tiše. „Chceme být aspoň trochu součástí Terezčina života.“

Dívala jsem se na ně a v hlavě mi běžely všechny ty roky – první slova, první kroky, horečky, školní besídky… Všechno jsem byla já. A teď tu sedí dva lidé, kteří ji opustili. Měla bych být velkorysá? Nebo chránit Terezu před bolestí?

Nakonec jsem jim nabídla, že u nás můžou pár dní zůstat. Bylo to proti všem mým zásadám i radám kamarádek. Ale když jsem viděla jejich pohledy – plné studu i naděje – nedokázala jsem je vyhodit zpátky do deště.

První noc byla tichá. Slyšela jsem jejich šeptání z obýváku, kde spali na rozkládací pohovce. Tereza se ke mně v posteli přitulila a šeptala: „Mami, oni mě chtějí vzít?“ Uklidňovala jsem ji, ale sama jsem si nebyla jistá ničím.

Dny plynuly a napětí rostlo. Jana začala pomáhat v kuchyni, Petr nabízel, že opraví kapající kohoutek. Ale mezi námi viselo něco nevyřčeného. Tereza byla uzavřená do sebe, nechtěla s nimi mluvit. Ve škole si jí začali dobírat spolužáci – někdo totiž viděl Janu před školou s igelitkou a rozneslo se to po třídě.

Jednoho večera přišla domů uplakaná: „Proč musí bydlet u nás? Proč nemůžeme být zase jen my dvě?“

Nevěděla jsem co říct. Sama jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním bytě.

Situace se vyhrotila o týden později. Petr přišel domů opilý. Prý ho někdo vyhodil z brigády na stavbě a on to nezvládl. Křičel na Janu i na mě: „Všechno je to tvoje vina! Kdybys nám ji nevzala…“

Tereza se schovala v pokoji a já poprvé pocítila strach. Zavolala jsem policii? Ne. Jen jsem ho vyhodila ven do noci.

Druhý den ráno seděla Jana u stolu a brečela: „Promiňte nám to všechno… My jsme prostě ztracení.“

Chtěla jsem jí věřit, ale něco ve mně prasklo. Zavolala jsem sociální pracovnici a domluvila jim místo v azylovém domě.

Když odcházeli, Tereza stála vedle mě a držela mě za ruku pevněji než kdy dřív.

„Mami… už nikdy je sem nepustíš?“ zeptala se tiše.

Objala jsem ji a slíbila jí to.

Teď sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici pod námi. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem měla být trpělivější? Kolik šancí si vlastně zaslouží ti, kteří jednou selhali?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit minulost – nebo ji musíme chránit své děti za každou cenu?