Když se nákup změní v boj o důstojnost: Příběh paní Věry

„Paní, prosím vás, už to tady blokujete dost dlouho! Jestli nemáte peníze, běžte si stoupnout stranou!“ ozval se podrážděný hlas mladé pokladní. Stála jsem u pásu v supermarketu, ruce se mi třásly, když jsem zoufale hledala peněženku v kabelce. Všude kolem mě proudili lidé s přeplněnými košíky, někteří netrpělivě podupávali, jiní si mě zvědavě prohlíželi. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem.

„Omlouvám se, já… já ji tu někde mám,“ šeptla jsem a snažila se ignorovat pohledy. Vždyť jsem tu byla tolikrát! Každou sobotu, už roky. Nikdy nebyl problém. Ale dnes… dnes jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním městě.

Za mnou stála paní Novotná, sousedka z vedlejšího vchodu. „Věro, všechno v pořádku?“ zeptala se tiše. Chtěla jsem jí odpovědět, ale hlas mi uvízl v krku. Místo toho jsem jen zavrtěla hlavou a dál zoufale prohledávala kapsy kabátu.

„To je trapné,“ zaslechla jsem mladíka za mnou. „To je vždycky takhle s důchodcema? Zdržují a pak nemají čím platit.“

Konečně! Peněženka! S úlevou jsem ji vytáhla a podala pokladní kartu. Ta ji přejela terminálem – nic. Zkusila to znovu. „Platba zamítnuta.“

„To není možné,“ vydechla jsem. „Na účtu mám peníze.“

Pokladní se na mě podívala s neskrývaným podezřením. „Máte jinou kartu? Nebo hotovost?“

Znovu jsem prohledala kabelku. Nic. Jen pár drobných na tramvaj.

„Paní, jestli nemáte čím zaplatit, musíte si nákup odnést stranou,“ řekla pokladní ostře a začala volat vedoucího.

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Lidé kolem mě začali šeptat, někdo si mě dokonce natáčel na mobil. Slyšela jsem útržky vět: „Chudák babka… Asi krade…“

Vedoucí přišel a bez pozdravu řekl: „Musíme zavolat policii, paní.“

„To snad není nutné!“ ozvala se paní Novotná. „Věra je slušná žena, určitě je to omyl.“

Ale vedoucí už vytáčel číslo. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a svět kolem mě se rozmazal.

Probrala jsem se na zemi mezi regály, kolem mě stáli lidé a někdo mi podával vodu. „Paní, jste v pořádku?“ ptal se mladý muž v uniformě záchranky.

„Já… já jen chtěla nakoupit,“ zašeptala jsem.

Záchranář mi změřil tlak a pokýval hlavou: „Máte ho hodně nízký. Asi jste se lekla.“

Policista mezitím mluvil s vedoucím i pokladní. „Paní Věra tu prý nakupuje pravidelně,“ slyšela jsem ho říkat. „Možná šlo o technickou chybu.“

Zavolali mé dceři Lucii. Přiběhla celá udýchaná a hned mě objala: „Mami! Proč jsi mi nezavolala?“

Chtěla jsem jí vysvětlit, že nešlo o nic vážného, ale slzy mi tekly po tváři. „Nechtěla jsem tě obtěžovat…“

Lucie se otočila na vedoucího: „Tohle je ostuda! Moje máma není žádná zlodějka!“

Vedoucí pokrčil rameny: „My musíme dodržovat pravidla.“

Nakonec se ukázalo, že banka měla výpadek systému a platby nešly nikomu. Ale to už bylo jedno. Moje důstojnost byla pryč.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na Lucii, jak mi vaří čaj. „Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že se cítíš tak sama?“ zeptala se najednou.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Celý život jsem byla zvyklá spoléhat sama na sebe. Po smrti manžela jsem si zvykla na ticho bytu i na samotu při nákupech. Ale dnes… dnes mě ta samota dohnala.

Lucie si sedla naproti mně a vzala mě za ruku: „Neboj se mi říct, když něco potřebuješ.“

Přikývla jsem a v očích mě pálily slzy – tentokrát ne studem, ale úlevou.

Je zvláštní, jak málo stačí k tomu, aby člověk přišel o pocit bezpečí a jistoty. Stačí jeden nefunkční terminál a najednou jste podezřelí ze lži nebo krádeže. Přemýšlím – kdy jsme přestali být k sobě ohleduplní? A proč je pro starého člověka tak těžké požádat o pomoc?