Když se svatební účet stal noční můrou: Odhalení prázdných kapes rodičů
«Jano, musíme si promluvit,» řekla máma Alena s vážným výrazem ve tváři, když jsme seděli u kuchyňského stolu. Bylo to jen pár týdnů před naší svatbou a já cítila, jak se mi žaludek svírá nervozitou. «Víš, že jsme ti s tátou slíbili, že přispějeme na svatbu…»
Petr seděl vedle mě a pevně mi stiskl ruku. «Ano, mami, vím,» odpověděla jsem a snažila se udržet klidný tón.
«No…» začala máma váhavě a podívala se na tátu Karla, který si nervózně pohrával s hrníčkem kávy. «Nemůžeme ti dát tolik peněz, kolik jsme původně plánovali.»
Zamrazilo mě. «Cože? Ale vy jste pozvali tolik lidí! Jak to máme zvládnout?»
Táta se konečně odhodlal promluvit. «Jano, věř mi, že nás to mrzí. Ale naše finanční situace se změnila. Měli jsme nějaké nečekané výdaje a… prostě to nejde.»
Petr se na mě podíval s obavami v očích. «Kolik tedy můžete přispět?»
Máma sklopila oči. «Bohužel nic.»
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. «Nic? Ale jak to máme zvládnout? Už jsme zaplatili zálohy na místo, jídlo, kapelu…»
«Víme, že je to těžké,» řekl táta tiše. «Ale věříme, že to nějak zvládnete.»
«Zvládneme?» zopakovala jsem nevěřícně. «Jak si to představujete? Petr a já jsme si vzali půjčku na byt a teď máme ještě platit celou svatbu sami?»
Petr mě objal kolem ramen. «Jano, nějak to zvládneme. Musíme si sednout a všechno přepočítat. Možná budeme muset něco zrušit nebo změnit plány.»
«Ale co hosté?» zeptala jsem se zoufale. «Co jim řekneme?»
Máma se na mě podívala s lítostí. «Možná bychom mohli zkusit některé z nich odvolat…»
«Odvolat?» vybuchla jsem. «To je trapné! Jak jim vysvětlíme, že jste je pozvali a teď je nechceme?»
Táta se snažil uklidnit situaci. «Jano, prosím, uklidni se. Víme, že je to těžké, ale musíme najít řešení společně.»
Petr se na mě podíval s pochopením. «Jano, pojďme domů a promluvme si o tom v klidu. Musíme najít způsob, jak to zvládnout bez zbytečných hádek.»
Cestou domů jsem mlčela a snažila se zpracovat všechny emoce, které mnou cloumaly. Jak mohli rodiče něco takového udělat? Jak mohli pozvat tolik lidí a pak nám říct, že nemají peníze?
Když jsme dorazili domů, Petr mě objal a řekl: «Jano, miluju tě a udělám všechno pro to, abychom měli krásnou svatbu. I když to nebude tak velkolepé, jak jsme plánovali.»
Přikývla jsem a cítila vděčnost za jeho podporu. «Já vím, Petře. Jen jsem tak zklamaná…»
«Já taky,» přiznal Petr. «Ale musíme být silní a najít řešení. Možná bychom mohli požádat o pomoc tvou sestru nebo mé rodiče?»
Zamyslela jsem se nad tím. Moje sestra Lenka byla vždy ochotná pomoci a Petrovi rodiče byli velmi laskaví lidé.
«Možná máš pravdu,» řekla jsem nakonec. «Zkusíme to.»
Následující dny byly plné stresu a plánování. S Petrem jsme seděli nad rozpočtem a snažili se najít způsoby, jak ušetřit peníze bez toho, abychom museli rušit celou svatbu.
Lenka byla skvělá a nabídla nám pomoc s organizací i finanční podporu. Petrovi rodiče také přispěli částkou, která nám pomohla pokrýt některé z největších výdajů.
Nakonec jsme museli udělat několik kompromisů – místo luxusního cateringu jsme zvolili jednodušší menu a místo drahé kapely jsme najali místního DJ.
Den svatby nakonec přišel rychleji, než jsme čekali. I přes všechny problémy byl nádherný – obklopeni rodinou a přáteli jsme si slíbili lásku na celý život.
Když jsem stála vedle Petra a dívala se do jeho očí během našeho prvního tance jako manželé, uvědomila jsem si jednu věc: Nezáleží na tom, jak velkolepá nebo drahá svatba je – důležité je být s tím správným člověkem.
Ale stále mi vrtá hlavou jedna otázka: Jak bychom měli řešit situace, kdy nás nejbližší zklamou? Je možné odpustit a jít dál bez hořkosti?