Když se svět zhroutí: Příběh o ztrátě a hledání spravedlnosti

„Jano, musíš přijet. Petr je v nemocnici. Stříleli na něj policajti.“ Hlas mé matky byl zlomený, třásl se a já jsem v tu chvíli přestala dýchat. V hlavě mi hučelo, ruce se mi rozklepaly a všechno kolem mě ztratilo barvy. Byla jsem v práci, seděla jsem u počítače a najednou jsem nevěděla, jestli mám brečet nebo křičet. Všichni kolem mě se zastavili, když jsem upustila telefon na zem.

Cesta do nemocnice byla nekonečná. V tramvaji jsem se dívala na lidi, kteří netušili, že se mi právě rozpadá život. V hlavě mi běžely vzpomínky na Petra – jak jsme jako děti běhali po sídlišti v Modřanech, jak jsme se hádali o poslední kousek bábovky od babičky. A teď? Teď leží někde mezi životem a smrtí kvůli něčí chybě nebo snad úmyslu?

Když jsem dorazila do nemocnice, matka seděla na plastové židli na chodbě, oči zarudlé od pláče. Otec stál opodál, ruce zaťaté v pěst, tvář kamenná. „Je to špatný,“ zašeptala máma. „Doktoři říkají, že to asi nepřežije.“

V tu chvíli jsem cítila jen vztek. Jak se tohle mohlo stát? Petr nebyl žádný kriminálník. Pracoval jako elektrikář, měl malou dceru Aničku a nikdy by nikomu neublížil. Policie tvrdila, že měl v ruce nůž a ohrožoval okolí. Ale já svého bratra znala. Věděla jsem, že by nikdy nešel proti policii.

O dva dny později Petr zemřel. Bylo mi jedno, co říkali v televizi nebo co psali na internetu. Pro mě to byl můj bratr a někdo ho připravil o život. Pohřeb byl tichý, dusivý. Lidé šeptali, někteří se báli přijít vůbec. Všichni jsme cítili tu tíhu – nejen smutek, ale i strach z toho, že by se to mohlo stát komukoliv z nás.

Začala jsem hledat odpovědi. Psala jsem na policejní inspekci, kontaktovala právníky, mluvila s novináři. Otec mi vyčítal, že tím jen rozdmýchávám bolest: „Nech to být, Jano! Stejně s tím nic nezmůžeš.“ Ale já nemohla mlčet. Každou noc jsem nemohla spát a představovala si poslední minuty Petrova života.

Jednoho večera jsme seděli s mámou u kuchyňského stolu. „Víš,“ začala tiše, „já už nemám sílu bojovat. Ale ty… ty jsi vždycky byla tvrdohlavá.“ Podala mi Petrovu fotografii – usmíval se na ní s Aničkou v náručí. „Nesmíš dovolit, aby na něj zapomněli.“

Začala jsem sbírat svědectví sousedů. Paní Dvořáková z vedlejšího bytu tvrdila, že Petr jen hádal s nějakým mužem na chodbě a policie přijela až později. „Vypadalo to, že ho chtějí jen zpacifikovat,“ řekla mi potichu. „Ale pak někdo zakřičel a padly výstřely.“

Snažila jsem se přesvědčit i otce, aby šel svědčit. „Nechci mít problémy,“ odmítl mě tvrdě. „Policie si vždycky najde způsob, jak tě umlčet.“ Mezi námi vznikla propast – on chtěl zapomenout a já bojovat.

Jednoho dne mi zavolal neznámý muž: „Jste Jana Novotná? Mám informace o vašem bratrovi.“ Sešli jsme se v kavárně na Smíchově. Byl to bývalý policista, který už nemohl mlčet: „Vím, že váš bratr nebyl ozbrojený. Někdo z kolegů to zpackal a teď to chtějí zamést pod koberec.“

S touto informací jsem šla za právníkem panem Hruškou. „Bude to těžké,“ řekl mi upřímně. „Policie drží při sobě a důkazy mizí rychleji než sníh v dubnu.“ Přesto jsme podali trestní oznámení.

Začaly chodit výhružné dopisy. Máma se bála vycházet ven, Anička měla noční můry a já jsem byla unavená až na kost. Ale nemohla jsem přestat. Když jsem jednoho dne našla před dveřmi rozbitou Petrovu fotografii s nápisem „Přestaň hrabat“, rozplakala jsem se poprvé od jeho smrti.

Veřejnost byla rozdělená – někteří nám fandili, jiní tvrdili, že si za to Petr mohl sám. Nejhorší bylo číst anonymní komentáře na internetu: „Aspoň je o jednoho feťáka míň.“ Chtěla jsem křičet: „Neznáte ho! Nevíte nic o našem životě!“

Po roce vyšetřování přišlo rozhodnutí: Policista byl zproštěn viny pro nedostatek důkazů. Otec jen pokrčil rameny: „Říkal jsem ti to.“ Máma plakala tiše do polštáře a já… já cítila prázdnotu.

Ale něco ve mně zůstalo – vzpomínka na Petrova slova: „Nikdy se nevzdávej.“ Rozhodla jsem se založit spolek pro rodiny obětí policejního násilí. Začali se mi ozývat další lidé – paní Květa z Ostravy, která přišla o syna podobným způsobem; pan Marek z Brna, jehož bratra zbili policisté tak, že skončil na vozíku.

Náš příběh není výjimečný – je to příběh mnoha rodin v této zemi. Každý den si kladu otázku: Má vůbec cenu bojovat proti systému? Nebo je lepší zapomenout a žít dál? Možná právě vaše odpověď mi pomůže najít smysl v tom všem…