Když se vracím domů, musím se schovávat: Příběh tchyně, která ztratila své místo v rodině

„Marie, prosím tě, rychle! Pavel už je na cestě domů,“ šeptá mi dcera Jana do telefonu. Její hlas je napjatý, skoro až zoufalý. V tu chvíli mi srdce sevře ledová ruka strachu a ponížení. Už zase. Už zase musím sbalit svoje věci, popadnout kabát a vyklouznout zadním vchodem, než se zeť objeví ve dveřích. Jako bych byla zlodějka ve vlastním životě.

Stojím na chodbě jejich panelákového bytu v Modřanech a slyším, jak Jana spěšně uklízí stopy mé přítomnosti – hrnek s čajem, deku na gauči, knížku, kterou jsem četla vnučce Aničce. Všechno musí zmizet, jako bych tu nikdy nebyla. Dveře se tiše zavřou za mými zády a já se opírám o studenou zeď na schodišti. Slyším, jak dole klapnou dveře od výtahu. Pavel je doma.

„Mami, promiň… On by zase začal křičet,“ šeptá mi Jana do telefonu později večer. „Já už nevím, co mám dělat.“

„To je v pořádku, Janičko,“ odpovídám tiše, i když to vůbec v pořádku není. „Hlavně aby byla Anička v klidu.“

Ale není to v pořádku. Už několik let žiju v polostínu vlastní rodiny. Když byl Aničce rok a Jana se vrátila do práce, byla jsem tu každý den – vařila jsem jim, uklízela, vodila Aničku do školky. Byla jsem ráda, že můžu pomáhat. Ale pak se něco změnilo. Pavel začal být podrážděný, když mě viděl doma. Nejdřív to byly jen poznámky – že jsem moc hlučná, že Aničku rozmazluju, že vařím jinak než jeho maminka. Pak přišly hádky s Janou.

Jednou jsem zaslechla za dveřmi jejich ložnice: „Proč tu musí být pořád tvoje máma? Já chci mít doma klid!“

Jana se mě snažila bránit: „Pomáhá nám! Bez ní bych to nezvládla.“

Ale Pavel byl neústupný: „Je to můj byt! Nechci ji tu.“

Od té doby platí nepsané pravidlo: když je Pavel doma, já nesmím být ani na chodbě. Když má přijít dřív z práce, Jana mi volá a já musím odejít. Někdy sedím hodinu na lavičce před domem a čekám, až bude bezpečné vrátit se pro tašku nebo pro rozloučení s Aničkou.

Jednou mě Anička našla na schodech: „Babičko, proč nejdeš domů?“

Co jí mám říct? Že její tatínek mě nechce vidět? Že jsem problém? Jen ji obejmu a řeknu: „Tatínek je unavený, zlato. Necháme ho odpočívat.“

Ale uvnitř mě to bolí čím dál víc. Mám pocit, že jsem pro ně přítěží. Přitom jsem celý život dělala všechno pro svou rodinu – po smrti manžela jsem vychovala Janu sama, šetřila každou korunu, abych jí mohla zaplatit školu. A teď? Teď se musím schovávat jako nějaký vetřelec.

Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se Jany přímo: „Proč mě Pavel tak nenávidí? Co jsem mu udělala?“

Jana sklopila oči: „On… on říká, že narušuješ naše soukromí. Že se moc pleteš do našeho života.“

„Ale vždyť jen pomáhám! Nikdy jsem vám nic nevyčítala…“

Jana mlčí. Vím, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – nechce mě ztratit, ale bojí se Pavla. Viděla jsem ji už několikrát plakat potají na balkoně.

Jednoho dne přijdu dřív než obvykle a slyším za dveřmi hádku:

„Jestli sem tvoje máma ještě jednou přijde bez mého vědomí, tak…“

„Tak co?“ Jana má hlas rozechvělý vztekem i strachem.

„Tak si sbal věci a běž za ní!“

V tu chvíli mi dojde, že nejsem jediná, kdo trpí. Jana žije ve strachu každý den. A Anička? Ta už začíná chápat, že doma není všechno v pořádku.

Začnu si všímat i jiných věcí – Pavel je často podrážděný, někdy přijde domů opilý. S Aničkou skoro nemluví, Janě vyčítá každou maličkost. Jednou zahlédnu modřinu na Janině ruce.

„Co se ti stalo?“ ptám se opatrně.

„Nic… jen jsem zakopla o židli,“ odpovídá rychle a uhýbá pohledem.

V tu chvíli mi hlavou probleskne hrozná myšlenka: Možná nejsem problém já. Možná je problém někde jinde.

Začnu být ostražitější. Snažím se s Janou mluvit o tom, co doma prožívá. Ale ona se uzavírá do sebe.

Jednoho večera mi volá pozdě večer:

„Mami… já už nemůžu… Pavel dneska křičel na Aničku…“

Srdce mi buší až v krku: „Janičko, přijď ke mně! Prosím tě!“

Ale ona jen šeptá: „On by mě nenechal…“

Sedím celou noc u okna a čekám na nějakou zprávu. Ráno mi Jana napíše jen krátkou SMS: „Všechno v pořádku.“ Ale já vím, že není.

Začínám přemýšlet – mám zasáhnout? Mám zavolat policii? Nebo sociálku? Ale co když tím všechno ještě zhorším? Co když tím Janě i Aničce ublížím ještě víc?

Každý den mě trápí otázka: Jsem opravdu problém já? Nebo je problém v Pavlovi? A proč tolik žen v Česku mlčí o tom, co se děje za zavřenými dveřmi?

Možná nejsem jediná matka, která musí utíkat před zetěm ze svého vlastního života. Možná je čas přestat mlčet.

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo chránit svou dceru i za cenu rodinného rozkolu?