Když se všechno změnilo: Neviditelné boje Nikoly

„Proč mi to děláš, mami? Proč se musíš zase zastavovat u těch lidí?“ zasyčela na mě dcera Klára, když jsem se skláněla k muži sedícímu na kartonové krabici u tramvajové zastávky na Palmovce. Bylo sedm ráno, únorový mráz štípal do tváří a já cítila, jak mi v hrudi buší srdce. „Protože je to člověk, Klárko,“ odpověděla jsem tiše a podala mu kelímek s horkým čajem. Muž zvedl oči – modré, unavené, ale vděčné. „Děkuju vám, paní,“ zašeptal.

Jmenoval se Nikola. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen další ztracená existence v nekonečném proudu pražských bezdomovců. Ale něco v jeho pohledu mě nutilo vracet se k němu každý den. Klára mě za to nenáviděla. „Jsi naivní! Všichni jsou stejní, jen tě využívají!“ hádala se se mnou doma, zatímco manžel Petr mlčel a schovával se za noviny.

Jednoho dne jsem Nikolu přinesla polévku a sedla si vedle něj na lavičku. „Proč jste skončil na ulici?“ zeptala jsem se opatrně. Chvíli mlčel, pak začal vyprávět: „Byl jsem elektrikář. Měl jsem rodinu, dům v Libni… Pak přišla nemoc, vyhodili mě z práce, žena odešla i s dětmi. Najednou nebylo nic.“ Jeho hlas byl tichý, ale každé slovo bodalo jako jehla.

Začala jsem mu nosit jídlo častěji. Někdy jsme jen mlčky seděli a pozorovali tramvaje. Jindy jsme si povídali o životě před krizí, o jeho dětech, které už léta neviděl. „Myslíte, že mě ještě někdy najdou?“ ptal se jednou večer, když už sněžilo a kolem nás chodili lidé s hlavami sklopenými k zemi.

Doma to začalo být nesnesitelné. Klára mi jednou vmetla do tváře: „Radši bys pomáhala cizím než vlastní rodině!“ Petr se mnou přestal mluvit úplně. Přesto jsem nemohla přestat myslet na Nikolu a jeho osamělost.

Jednoho dne jsem ho nenašla na obvyklém místě. Prošla jsem okolí, ptala se ostatních bezdomovců, ale nikdo ho neviděl. V noci jsem nemohla spát – co když mu něco je? Co když umrzl? Druhý den ráno jsem ho našla v parku pod mostem, třásl se zimou a měl horečku. Zavolala jsem sanitku.

„Paní, proč to děláte?“ ptal se mě záchranář, když Nikolu nakládali do vozu. „Protože kdybych byla na jeho místě já, taky bych chtěla, aby mi někdo pomohl,“ odpověděla jsem.

V nemocnici ho nechali pár dní. Nosila jsem mu čisté prádlo a ovoce. Jednou mi řekl: „Jste první člověk za roky, kdo se mnou mluví jako s člověkem.“ Ta věta mě zasáhla víc než všechny hádky doma.

Když se Nikola uzdravil, pomohla jsem mu najít azylový dům na Žižkově. Nebylo to ideální – sdílený pokoj s dalšími třemi muži, přísná pravidla – ale aspoň měl střechu nad hlavou. Klára mi dál vyčítala, že zanedbávám rodinu. Jednou večer přišla domů opilá a křičela: „Kvůli tobě se mi smějí ve škole! Máma zachraňuje bezdomovce!“ Rozplakala jsem se.

Petr mi řekl: „Musíš si vybrat – buď rodina, nebo ten tvůj Nikola.“ Ale já už nemohla couvnout. Věděla jsem, že kdybych Nikolu opustila teď, zradila bych nejen jeho, ale i samu sebe.

Jednoho dne mi Nikola zavolal: „Dneska mě pustili z azylu. Prý už nemají místo.“ Znovu skončil na ulici. Tentokrát byl ještě zlomenější než dřív. Seděla jsem vedle něj na lavičce a on šeptal: „Už nemůžu dál.“

Ten večer jsem doma oznámila: „Nikola u nás pár dní přespí.“ Klára utekla do pokoje a zabouchla dveře. Petr odešel do hospody.

Nikola spal na gauči v obýváku. V noci jsem slyšela jeho tichý pláč. Ráno mi řekl: „Děkuju vám za všechno… Ale já už nemám sílu bojovat.“

Za dva dny zmizel. Našel ho až policista v parku – podchlazeného, bezvládného. V nemocnici už jen ležel napojený na přístroje.

Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. „Nikolo…“ šeptala jsem. Otevřel oči a slabě se usmál: „Aspoň někdo si mě všiml.“

Když zemřel, byla jsem jediná na jeho pohřbu.

Doma bylo ticho. Klára mi po týdnu řekla: „Mami… promiň.“ Petr jen pokrčil rameny.

Od té doby chodím kolem každého člověka na ulici jinak. Přemýšlím: Kolik Nikolu ještě potkám? Kolik z nich přehlédnu? A kolik z nás by mohlo skončit stejně?

Možná bychom si měli častěji položit otázku: Kdo vlastně rozhoduje o tom, kdo si zaslouží naši pomoc? A co byste udělali vy?