Když se život zdá být bezbarvým plátnem
«Proč to prostě nemůžeš nechat být, Sethe?» ozvala se matka z kuchyně, zatímco jsem seděl u stolu a zíral na prázdné plátno před sebou. Její hlas byl unavený, jako by už dávno rezignovala na jakoukoli naději, že bych mohl být někdy šťastný. «Všichni víme, že z toho nic nebude.»
Zhluboka jsem se nadechl a snažil se potlačit vztek, který ve mně bublal. «Mami, já prostě nemůžu přestat. Malování je to jediné, co mi dává smysl,» odpověděl jsem, i když jsem věděl, že to slyšela už tisíckrát.
«Ale co s tím uděláš tady? V tomhle městě?» pokračovala, zatímco si utírala ruce do utěrky. «Nikdo tady nechápe umění.»
To byla pravda. Naše malé město bylo plné lidí, kteří viděli umění jako zbytečnost, něco, co nemá žádnou hodnotu. Bylo to místo, kde se lidé starali jen o každodenní přežití a praktické věci. Ale já jsem věděl, že musím najít způsob, jak uniknout z této šedi.
Jednoho dne jsem se rozhodl opustit domov a vydat se na cestu za inspirací. V kapse jsem měl jen pár korun a starý skicák, ale cítil jsem, že musím jít. Moje první zastávka byla Praha, město plné historie a kultury. Byl jsem ohromen krásou starých budov a živostí ulic.
Procházel jsem se po Karlově mostě a sledoval umělce, kteří tam vystavovali svá díla. Cítil jsem se jako doma mezi těmi lidmi, kteří sdíleli mou vášeň pro umění. Ale i přes veškerou krásu kolem mě jsem stále cítil prázdnotu uvnitř sebe.
Jednou večer jsem se posadil do malé kavárny na Malé Straně a začal kreslit do svého skicáku. Vedle mě si přisedla mladá žena s dlouhými hnědými vlasy a zářivýma očima. «To je krásné,» řekla a ukázala na mou kresbu.
«Děkuji,» odpověděl jsem trochu rozpačitě.
«Jsem Klára,» představila se a podala mi ruku.
«Seth,» odpověděl jsem a potřásl jí rukou.
Začali jsme si povídat o umění a životě v Praze. Klára byla studentkou na Akademii výtvarných umění a měla stejnou vášeň pro malování jako já. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem se cítil pochopený.
Klára mě vzala na místa v Praze, která jsem nikdy předtím neviděl. Navštívili jsme galerie, kde visela díla slavných českých malířů, a procházeli jsme se po parcích plných soch a instalací. Každý den s ní byl jako nový objev.
Ale i přes veškerou inspiraci, kterou jsem našel v Praze, něco mi stále chybělo. Jednoho večera jsme seděli na břehu Vltavy a sledovali západ slunce. «Kláro,» začal jsem váhavě, «myslíš si někdy, že hledáme něco, co možná ani neexistuje?»
Podívala se na mě s pochopením v očích. «Možná,» odpověděla tiše. «Ale možná je to právě ta cesta, co má smysl.»
Její slova mi zůstala v hlavě dlouho poté, co jsme se rozloučili. Uvědomil jsem si, že možná nehledám konkrétní místo nebo věc, ale spíše pocit naplnění a smyslu.
Vrátil jsem se do svého malého města s novým pohledem na svět. I když lidé kolem mě stále nechápali mou vášeň pro umění, už mi to nevadilo. Našel jsem svůj vlastní způsob, jak dát svému životu barvy.
Někdy se ptám sám sebe: Je možné najít skutečné štěstí v místě, které nás dusí? Nebo je to právě ta cesta hledání, co nám dává smysl? Možná je odpověď někde mezi tím.