Když srdce ztichne – První noc u manžela na vesnici

„Jano, pojď už, večeře je na stole!“ ozvalo se z kuchyně a já se poprvé v životě cítila jako vetřelec ve vlastním domově. Nebo spíš v domově, který nikdy nebude můj. Stála jsem v předsíni, v ruce držela kufr a snažila se zhluboka dýchat. Všude kolem mě vonělo dřevo, staré omítky a něco, co jsem neuměla pojmenovat – možná to byla směsice strachu a očekávání.

Petr, můj muž, se na mě povzbudivě usmál, ale jeho oči prozrazovaly nejistotu. „Neboj, máma je jen trochu… svá. Ale zvykneš si.“ Snažila jsem se usmát, ale v krku mi narostl uzel. V Praze jsem byla zvyklá na ruch, kavárny, přátele, anonymitu. Tady mě čekala jeho rodina, sousedé, kteří si předávali každou novinku, a ticho, které mě dusilo.

Vešla jsem do kuchyně. U stolu seděla jeho matka, paní Novotná, s tváří tvrdou jako žula. „Takže ty jsi ta Jana z města,“ pronesla bez pozdravu. „Doufám, že víš, že tady se ráno vstává v pět a práce je dost pro všechny.“ Petr se snažil změnit téma: „Mami, Jana dneska přijela, nech ji trochu vydechnout.“ Ale ona jen mávla rukou. „Na vydechování bude čas, až bude hotovo.“

Sedla jsem si a snažila se nedívat na talíř s bramborovou kaší a vepřovým, který mi připadal jako z jiného světa. Všichni jedli mlčky, jen občas se ozvalo cinknutí příboru. Petrův otec, pan Novotný, se na mě usmál: „Tak co, jak se ti líbí na vesnici?“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Je to… jiné. Klidnější.“

„Klidnější?“ zasmála se paní Novotná. „To se těším, až uvidíš, jak vypadá sklizeň. Tady není čas na zahálku.“

Po večeři jsem pomáhala s nádobím, i když jsem se cítila nešikovná. Tchyně mě sledovala pohledem, který mě propaloval skrz naskrz. „V Praze asi nemyjete nádobí ručně, co?“ rýpla si. „Tam máte všechno na knoflík.“

„Myju,“ odpověděla jsem tiše. „Ale je pravda, že je to jiné.“

„Tady je všechno jiné,“ uzavřela a odešla do obýváku.

Večer jsme s Petrem seděli v jeho starém dětském pokoji. „To bude dobrý,“ šeptal a hladil mě po vlasech. „Máma je tvrdá, ale časem tě přijme.“

„A co když ne?“ zeptala jsem se. „Co když nikdy nebudu dost dobrá?“

Petr se zamračil. „Jsi moje žena. To je jediné, na čem záleží.“

Ale já věděla, že to není pravda. Na vesnici záleží na všem – na tom, odkud jste, jak se chováte, co si o vás myslí sousedi. V noci jsem nemohla spát. Zvenku doléhaly zvuky lesa, štěkot psa, vzdálené houkání sovy. Převalovala jsem se a přemýšlela, jestli jsem udělala chybu.

Ráno mě vzbudil hluk v kuchyni. Oblékla jsem se a šla dolů. Paní Novotná už zadělávala těsto na chleba. „Pojď sem, potřebuju pomoct,“ zavolala na mě. Snažila jsem se, ale těsto se mi lepilo na ruce, mouka byla všude a ona jen kroutila hlavou. „Tohle ti v Praze neučili?“

Cítila jsem slzy v očích, ale odmítla jsem brečet. „Ne, ale chci se naučit.“

Na chvíli se na mě podívala jinak – možná v jejích očích probleskl stín uznání. Ale pak jen pokrčila rameny. „Tak dělej, chleba se sám neupeče.“

Dopoledne jsem šla s Petrem do chléva. Pomáhala jsem krmit krávy, čistit stáje. Byla jsem špinavá, unavená, ale poprvé jsem měla pocit, že dělám něco opravdového. Když jsme se vraceli, potkali jsme sousedku, paní Dvořákovou. „Tak vy jste ta nová paní Novotná,“ usmála se. „To bude veselo, když je tu někdo z Prahy.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Všichni mě tu budou znát jako tu cizí, tu z města. Ale Petr mě vzal za ruku a já ucítila alespoň malou jistotu.

Odpoledne přišla další rána. Seděli jsme u kávy a paní Novotná začala vyprávět o tom, jak byla mladá a jak musela všechno zvládnout sama. „Dneska jsou holky z města rozmazlené. Myslí si, že všechno dostanou na stříbrném podnose.“

„Mami, to není fér,“ ozval se Petr. „Jana se snaží.“

„Snaží?“ odsekla. „To nestačí. Tady se musí makat. A hlavně – rodina je všechno. Když to nechápe, nemá tu co dělat.“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „Já vím, že sem nepatřím,“ řekla jsem tiše. „Ale miluju Petra a chci být součástí vaší rodiny. Jen nevím, jak na to.“

V kuchyni zavládlo ticho. Paní Novotná se na mě dlouze zadívala. „To ukáže čas,“ řekla nakonec.

Večer jsem seděla na zápraží a dívala se do tmy. Slyšela jsem smích z kuchyně, kde Petr s otcem opravovali staré rádio. Uvědomila jsem si, že jestli chci přežít, musím bojovat – nejen s předsudky ostatních, ale hlavně se svými vlastními strachy.

Možná nikdy nebudu pravá vesnická žena. Ale možná to ani není potřeba. Možná stačí jen chtít patřit.

A tak se ptám – kolik z nás se někdy cítilo cizími ve vlastní rodině? A stojí za to bojovat o místo mezi těmi, které milujeme?