Když štěstí rozbije rodinu: Příběh o výhře, která změnila všechno

„Tati, to nemyslíš vážně!“ křičela na mě dcera Klára, když jsem jí oznámil, že většinu z výhry 3,5 miliardy korun ve Sportce věnuji na charitu. Stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Syn Marek jen mlčky seděl za stolem a zíral do stolu. Moje žena Jana se opírala o linku a třásly se jí ruce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že štěstí může být někdy prokletím.

Byl to obyčejný čtvrtek. Venku lilo jako z konve a já jsem po cestě z práce koupil los. Nikdy jsem nebyl hazardér, ale ten den mě něco nutilo zkusit štěstí. Večer jsem seděl v obýváku, Jana vařila čaj a děti se hádaly o ovladač od televize. Když jsem začal kontrolovat čísla, srdce mi bušilo jako splašené. Všechna čísla seděla. Všechna! V tu chvíli se mi zatočila hlava a svět se rozmazal.

První dny byly jako sen. Novináři stáli před domem v našem malém městě u Hradce Králové, sousedé nám nosili koláče a všichni se usmívali. Ale pak přišlo rozhodnutí. Seděli jsme s Janou dlouho do noci a přemýšleli, co s penězi uděláme. Vždycky jsme žili skromně – já pracoval jako učitel na gymnáziu, Jana byla zdravotní sestra. Věděli jsme, jak těžké je vydělat každou korunu.

„Nechci, aby naše děti vyrůstaly s pocitem, že jim všechno spadne do klína,“ řekla Jana tiše. „Chci, aby věděly, co znamená pracovat a pomáhat druhým.“

A tak jsme se rozhodli – většinu peněz věnujeme na charitu. Podpoříme dětské domovy, nemocnice, azylové domy pro matky s dětmi. Dětem dáme jen tolik, aby mohly začít svůj život – byt, auto, něco málo na spoření. Ale žádné miliardy.

Když jsme to oznámili Kláře a Markovi, přišla bouře. Klára byla v posledním ročníku právnické fakulty a měla velké sny – chtěla cestovat, koupit si byt v Praze, žít bez starostí. Marek studoval informatiku a doufal, že si jednou otevře vlastní firmu. Oba byli přesvědčení, že teď už nikdy nebudou muset řešit peníze.

„Proč bych měl makat za třicet tisíc měsíčně, když můžeme být za vodou?“ vyjel na mě Marek.

„Protože peníze nejsou všechno,“ odpověděl jsem tiše.

Dny plynuly a napětí v domě rostlo. Klára se mnou přestala mluvit úplně. Marek se zavřel do pokoje a celé dny hrál hry na počítači. Jana plakala v noci do polštáře.

Začali nám psát vzdálení příbuzní – najednou jsme měli sestřenice a bratrance, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Každý chtěl svůj díl štěstí. Sousedé nás začali pomlouvat – prý jsme namyšlení a lakomí.

Jednou večer jsem šel do hospody za kamarády. Všichni se tvářili divně. „Tak co, Franto,“ začal Petr, „už sis koupil vilu v Praze?“ Smáli se, ale v očích měli závist.

Cítil jsem se sám jako nikdy předtím. Peníze mi vzaly klid i rodinu.

Začali jsme jezdit po charitách a nemocnicích. Viděl jsem děti bez rodičů, nemocné staré lidi, matky s dětmi na útěku před násilím. Tam jsem pochopil, že jsme se rozhodli správně. Ale doma to bylo čím dál horší.

Jednoho dne přišla Klára domů s kufrem v ruce. „Odcházím k příteli,“ řekla chladně. „Nechci žít s někým, kdo si neváží vlastní rodiny.“

Marek mi napsal dlouhý e-mail plný výčitek – prý jsem mu zničil životní šanci.

Jana byla zlomená. „Možná jsme udělali chybu,“ šeptala večer v posteli.

Ale já věděl, že ne.

Roky plynuly. Klára i Marek si našli práci, postavili se na vlastní nohy. S Janou jsme dál podporovali charitu a pomáhali tam, kde bylo potřeba. Děti se ke mně časem vrátily – pochopily, že peníze nejsou všechno.

Dnes sedím na lavičce před domem a dívám se na západ slunce nad Hradcem Králové. Vím, že jsem přišel o spoustu iluzí – o sobě i o druhých lidech. Ale získal jsem něco mnohem cennějšího.

Někdy přemýšlím: Kdybych měl možnost rozhodnout znovu… udělal bych to stejně? Co byste udělali vy? Je důležitější rodina nebo svědomí?