Když tchyně odnáší i čajník: Můj boj za vlastní život

„Tohle je můj dům, Lucie! A já rozhodnu, co tu bude a co ne!“ křičela na mě paní Věra, moje tchyně, zatímco balila do igelitky náš nový čajník. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušilo: Jak je možné, že se tohle děje zrovna mně? Ještě před rokem jsem byla šťastná nevěsta, která věřila, že s Petrem začneme nový život. Ale od chvíle, kdy jsme se nastěhovali do bytu po jeho otci, se všechno změnilo.

Petr byl vždycky tichý a klidný. „Maminka to myslí dobře,“ říkal, když jsem si stěžovala, že nám Věra každý den chodí do bytu bez ohlášení. Prý jen na kávu, prý jen zkontrolovat květiny. Ale já věděla, že hledá chyby. Jednou mi vytkla, že neumím pořádně utřít prach. Jindy mi přerovnala skříň s tím, že „takto by to měla mít každá správná žena“. A když jsem si dovolila koupit nový ubrus, druhý den zmizel.

Začalo to nenápadně. Nejprve si odnesla pár hrníčků, které prý byly po jejím muži. Pak zmizely ručníky. Když jsem se ptala Petra, jen pokrčil rameny: „To jsou její věci.“ Ale když si jednoho dne přišla pro náš nový čajník – svatební dar od mé maminky – něco ve mně prasklo.

„Věro, ten čajník je náš! To nemůžete jen tak vzít!“ vykřikla jsem zoufale.

Ona se na mě podívala s ledovým klidem: „Ty jsi tady jen host. A hosté si nemají co vymýšlet.“

Ten večer jsem seděla v ložnici a brečela. Petr přišel až pozdě v noci. „Prosím tě, neřeš to. Maminka je prostě taková. Chce mít všechno pod kontrolou.“

„A co my? My tu nemáme žádné slovo?“

Petr mlčel. A já pochopila, že pokud něco nezměním já, nezmění to nikdo.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem zaznamenávala všechny její zásahy: jak mi přerovnala ledničku, jak mi vyhodila oblíbenou misku s tím, že byla „ošklivá“, jak mi zakázala věšet prádlo na balkon, protože „to kazí výhled sousedům“. Každý zápis mě utvrzoval v tom, že nejsem blázen.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Věru v naší ložnici. Prohrabávala mi šuplíky.

„Co tu děláte?“ zeptala jsem se tiše, ale pevně.

„Hledám doklady od bytu. Musím něco vyřídit na úřadě.“

„Tohle už stačí!“ vykřikla jsem a poprvé v životě jsem ji vyhodila z našeho bytu.

Petr byl v šoku. „To jsi přehnala,“ řekl mi večer.

„Ne! Přehání tvoje matka! Tohle není normální!“

Začali jsme se hádat skoro každý den. Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou. Já byla zoufalá a cítila jsem se sama. Moje vlastní rodina bydlela daleko a kamarádky měly své starosti.

Jednoho dne mi volala maminka: „Lucinko, přijď na víkend domů. Potřebuješ si odpočinout.“

Odjela jsem na Moravu a poprvé po dlouhé době se cítila volná. S maminkou jsme seděly u kávy a já jí všechno vyprávěla.

„Musíš si nastavit hranice,“ řekla mi tiše. „Jinak tě ta ženská zničí.“

Vrátila jsem se do Prahy s novým odhodláním. První věc, kterou jsem udělala, bylo zamknout dveře a vyměnit zámek. Když to Věra zjistila, udělala scénu na chodbě před sousedy.

„Tohle je můj byt! Já vás tu nechci!“ křičela.

Zavolala jsem policii. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mám právo na svůj život.

Petr byl zdrcený. „Proč jsi to udělala? Teď už s námi nikdy nepromluví.“

„Možná je to tak lepší,“ odpověděla jsem unaveně.

Následující týdny byly těžké. Petr byl uzavřený do sebe, Věra nám posílala výhružné dopisy a já měla pocit, že jsem přišla o všechno – o manžela i o klidný domov.

Ale pak se něco změnilo. Petr jednoho večera přišel za mnou do kuchyně a tiše řekl: „Promiň. Měl jsem tě chránit.“

Objali jsme se a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Dnes už máme vlastní byt daleko od Věry. Občas si na ni vzpomenu – hlavně když vařím čaj v našem novém čajníku.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct NE lidem, kteří by nás měli milovat? A kolik toho jsme ochotni obětovat pro vlastní svobodu?