Když tchyně rozhoduje: Příběh o tichu, smíchu a nevyřčených slovech

„Podívej se, jak se ty dohazovačky navlékly! Dospělí lidé by se neměli chovat jako kohouti na dvorku,“ pronesla paní Novotná, Vilémova matka, když jsem poprvé přišla na jejich rodinnou oslavu. Stála jsem v předsíni, v ruce kytici růží, kterou jsem koupila cestou z kolejí. Byla jsem nervózní, protože jsem věděla, že mě čeká další večer plný pohledů a šeptání za zády. Vilém už byl dávno v obýváku, smál se s otcem a bratrem, zatímco já jsem se snažila najít odvahu vejít.

„Růženko, pojď dál, neboj se,“ zavolal na mě Vilém. Jeho hlas byl vždycky jako světlo v tmavé místnosti. Ale dnes jsem cítila, že ani on mě nedokáže ochránit před tím, co přijde.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se zapadnout. Paní Novotná mě pozorovala zpod brýlí a její úsměv byl stejně ostrý jako její slova. „Tak co, Růženko, už jsi si zvykla na tu naši vesnici? Nebo pořád radši utíkáš do toho svého města?“ Její otázka byla past. Věděla jsem, že ať odpovím jakkoliv, bude to špatně.

„Mám ráda klid,“ řekla jsem tiše. „Na koleji je ticho.“

„Ticho? To je nuda! Vilém potřebuje ženu, která mu bude dělat společnost, ne tichou myšku,“ zasmála se hlasitě a ostatní se přidali. Vilém se snažil změnit téma, ale jeho matka byla neúprosná.

Tohle nebyl první ani poslední večer, kdy jsem cítila, že sem nepatřím. Vilém byl pravý opak mě – veselý, vtipný, oblíbený. Všichni ho měli rádi. Já byla ta tichá dívka z města, která radši čte knížky než chodí na vesnické tancovačky.

Když jsme se s Vilémem vzali, myslela jsem si, že všechno bude lepší. Ale nebylo. Každý víkend jsme jezdili k jeho rodičům a já jsem pokaždé cítila stejnou tíhu. Paní Novotná mi nikdy neodpustila, že nejsem jako ona – hlučná, energická, všude první.

Jednou večer jsme seděli s Vilémem v našem malém bytě v Praze. „Proč tam musíme pořád jezdit?“ zeptala jsem se tiše. „Cítím se tam jako cizinec.“

Vilém si povzdechl. „Je to moje rodina, Růženko. Máma to myslí dobře.“

„Ale já už nemůžu,“ rozplakala jsem se. „Nikdy mě nepřijme.“

Vilém mě objal a slíbil mi, že příště zůstane se mnou doma. Ale když přišla další sobota, stejně jsme jeli na vesnici. A všechno bylo jako dřív.

Jednoho dne mi paní Novotná zavolala sama. „Růženko, potřebuju tě tu. Pomůžeš mi s přípravou oslavy pro Viléma.“ Byla jsem překvapená, ale souhlasila jsem. Možná je to šance něco změnit.

Přijela jsem dřív a našla ji v kuchyni. Mlčky jsme krájely zeleninu a já cítila napětí ve vzduchu.

„Víš,“ začala najednou paní Novotná, „já jsem taky nebyla nikdy moc oblíbená. Když jsem přišla do téhle rodiny, všichni si mysleli, že jsem moc hlučná a divoká.“

Podívala jsem se na ni překvapeně.

„Ale naučila jsem se bojovat za své místo. Ty bys měla taky,“ řekla tvrdě.

Chtěla jsem jí říct, že každý bojuje jinak. Že někdo bojuje tichostí a někdo smíchem. Ale slova mi uvízla v krku.

Oslava proběhla bez větších problémů. Vilém byl šťastný a já jsem poprvé cítila, že možná existuje cesta k porozumění.

Ale pak přišla další rána. Vilém dostal nabídku práce v Brně a chtěl se stěhovat. Já měla práci v Praze a nechtěla jsem odejít.

„Musíš si vybrat,“ řekl mi jednou večer Vilém. „Buď půjdeš se mnou, nebo zůstaneš tady.“

Seděla jsem dlouho do noci a přemýšlela o svém životě. O tom, jak jsem vždycky ustupovala ostatním – Vilémovi, jeho matce, celé jeho rodině.

Ráno jsem mu řekla: „Zůstanu v Praze.“

Vilém odjel do Brna sám a já zůstala sama ve svém tichu. Bylo to těžké rozhodnutí, ale poprvé v životě jsem měla pocit, že žiju podle sebe.

Občas mi Vilém zavolá a ptá se, jestli bych si to nerozmyslela. Ale já už nechci být někým jiným jen proto, aby mě ostatní měli rádi.

Někdy přemýšlím: Je lepší být sám sebou a sám, nebo žít podle očekávání druhých? Co byste udělali vy na mém místě?