Když ticho křičí: Příběh matky v boji

„Proč zrovna on? Proč zrovna můj Honzík?“ šeptala jsem si v nemocniční chodbě, zatímco jsem svírala v ruce jeho malou dlaň. Bylo ticho, které křičelo do mých uší hlasitěji než jakýkoli výkřik. Sestřička mi položila ruku na rameno: „Paní Novotná, musíte být silná.“ Ale jak mám být silná, když se mi svět rozpadá pod rukama?

Honzíkovi bylo teprve osm, když mu diagnostikovali leukémii. Ještě před měsícem jsme spolu běhali po hřišti za panelákem v Brně-Žabovřeskách, smáli se a hádali, kdo bude dneska první doma. Teď ležel bledý v nemocniční posteli a já měla pocit, že se dusím. Manžel Petr stál opodál, ruce zkřížené na prsou, oči upřené do země. „Musíme to zvládnout,“ řekl tiše, ale jeho hlas zněl prázdně. Věděla jsem, že je zlomený stejně jako já, jen to neumí dát najevo.

První týdny byly jako zlý sen. Každý den nové výsledky, nové léky, nové naděje i zklamání. Volala jsem mámě, doufala jsem v útěchu. Místo toho jsem slyšela: „Marie, nesmíš se tím tolik trápit. Musíš být silná kvůli Honzíkovi.“ Ale jak mám být silná, když mě nikdo neposlouchá? Když mám pocit, že křičím do prázdna?

Jednoho večera jsem seděla u Honzíka a hladila ho po vlasech. Najednou otevřel oči a zašeptal: „Mami, umřu?“ Zmrazilo mě to. „Ne, miláčku, nikdy tě neopustím,“ lhala jsem mu do očí a cítila, jak se mi srdce láme na tisíc kousků. V tu chvíli vešel Petr. „Neměla bys mu to říkat,“ obořil se na mě šeptem. „Musíme být upřímní.“

„A co mám dělat?“ vybuchla jsem. „Chceš mu říct pravdu? Že možná umře? To mám být ta matka, která mu vezme poslední naději?“ Petr jen zavrtěl hlavou a odešel na chodbu. Slyšela jsem jeho kroky vzdalující se v tichu nemocnice.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Petr trávil víc času v práci nebo u svých rodičů v Bystrci. Když přišel domů, byl tichý a uzavřený. Já jsem byla pořád s Honzíkem v nemocnici. Někdy jsem měla pocit, že už nejsme rodina. Že jsme každý sám ve svém zoufalství.

Jednou mi volala sestra Jana: „Marie, nemůžeš pořád jen sedět v nemocnici. Musíš taky myslet na sebe.“ Chtěla jsem křičet: „Jak mám myslet na sebe, když moje dítě možná umírá?“ Ale místo toho jsem jen řekla: „Díky za radu.“ Zavěsila jsem a rozplakala se.

Začala jsem si všímat, jak se mi lidé vyhýbají. Kamarádky z práce přestaly volat. Když jsem potkala sousedku paní Křížovou na chodbě, jen rozpačitě kývla hlavou a rychle zmizela do bytu. Jako bych byla nakažlivá. Jako by se báli mé bolesti.

Jednoho dne přišla máma do nemocnice s koláčem. Položila ho na stůl a začala uklízet Honzíkovi věci. „Musíš být pozitivní,“ opakovala pořád dokola. „Všechno bude dobré.“ Ale já už nevěřila ani slovu. Všechno bylo špatně.

Honzík měl za sebou první chemoterapii a byl slabý jako moucha. Držela jsem ho za ruku a četla mu pohádky o statečných rytířích. On se usmíval a šeptal: „Mami, až budu zdravý, půjdeme zase na hřiště?“ Přikývla jsem a polkla slzy.

Jednou večer přišel Petr domů opilý. „Tohle už nevydržím,“ zařval do ticha bytu. „Všichni čekají, že budu silný! Ale já už nemůžu!“ Rozplakal se jako malý kluk a já ho objala. Poprvé po dlouhé době jsme plakali spolu.

Začali jsme chodit k psycholožce paní Dvořákové. Byla laskavá a trpělivá. Učila nás mluvit o bolesti i strachu. Pomalu jsme se s Petrem zase začali nacházet.

Ale rodina zůstala daleko. Máma dál opakovala své fráze o síle a pozitivním myšlení. Sestra Jana mi psala zprávy o tom, jak je unavená z práce a že nemá čas přijít na návštěvu. Přátelé zmizeli úplně.

Jednoho dne mi Honzík řekl: „Mami, proč za námi nikdo nechodí?“ Co mu mám říct? Že lidé mají strach z bolesti druhých? Že je jednodušší zavřít oči?

Po půl roce léčby přišla dobrá zpráva – Honzíkova nemoc ustoupila. Ale radost byla hořká. Ztratila jsem iluze o rodině i přátelích. Zůstali jsme jen my tři – já, Petr a Honzík.

Dnes už je Honzík doma a pomalu se zotavuje. Já chodím do práce na poloviční úvazek a snažím se žít dál. Ale něco ve mně zůstalo zlomené.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké projevit empatii? Proč se lidé bojí bolesti druhých? A co byste udělali vy na mém místě?