Když věci začaly mizet: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„Kde je moje peněženka?“ ozvalo se zoufale z ložnice. Moje žena Alena stála u skříně a prohrabávala šuplíky. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co nám doma něco zmizelo. Nejprve to byly drobné z peněženky, pak moje hodinky, které jsem dostal od dědy, a teď Alenina peněženka. Vždycky jsem byl ten, kdo hledal racionální vysvětlení – možná jsme něco založili, možná jsme zapomněli, kde jsme to nechali. Ale tentokrát jsem cítil v žaludku ledový kámen.

„To už není náhoda,“ řekla Alena tiše, skoro šeptem, jako by se bála, že ji někdo uslyší. „Někdo nám sem chodí.“

Bydlíme v menším bytě na pražském Žižkově. Není to žádný luxus, ale máme ho rádi. Klíče má jen pár lidí – my dva, moje mladší sestra Lucie a její manžel Tomáš. Lucie k nám chodí často, hlavně od té doby, co se jim narodila malá Anička. Tomáš má slušnou práci v IT firmě, ale Lucie si pořád stěžuje, že mají málo peněz. Často mě žádala o půjčku, ale já už jí několikrát odmítl. Ne proto, že bych nechtěl pomoct, ale protože jsem viděl, jak rozhazují za zbytečnosti – nové oblečení pro Aničku každý měsíc, drahé hračky, večeře v restauracích.

Ten večer jsme s Alenou seděli u stolu a mlčky jedli večeři. „Co když… co když je to někdo z rodiny?“ zeptala se najednou. Ta myšlenka mě bodla do srdce. „To přece není možné,“ bránil jsem se. Ale červ pochybnosti už hlodal.

Dva dny nato jsem koupil malý kamerový systém. Instaloval jsem ho nenápadně do obýváku a do předsíně. Alena byla nervózní – připadalo jí to jako špehování vlastní rodiny. Ale já jsem potřeboval vědět pravdu.

První dva dny se nic nestalo. Pak přišla Lucie s Aničkou na návštěvu. Přinesla bábovku a tvářila se jako vždycky – usměvavá, trochu unavená máma. Povídali jsme si o všem možném a já se snažil chovat normálně. Když odešla, šel jsem hned zkontrolovat kamerové záznamy.

Srdce mi bušilo až v krku, když jsem viděl Tomáše, jak se během návštěvy nenápadně vrací do předsíně. Rozhlédl se kolem sebe a pak sáhl do kapsy mé bundy pověšené na věšáku. Vytáhl peněženku, otevřel ji a vytáhl několik bankovek. Pak ji zase vrátil zpět.

Seděl jsem před monitorem a nemohl uvěřit vlastním očím. Tomáš – ten tichý, slušný chlapík, kterému bych svěřil klíče od bytu i auto – mě okrádal. Ne jednou, ale opakovaně. Na dalších záznamech jsem viděl totéž: vždycky když přišli na návštěvu, Tomáš si našel příležitost a něco si „vypůjčil“.

Alena seděla vedle mě a plakala. „Co budeme dělat?“ ptala se zoufale. Já nevěděl. Chtěl jsem křičet, rozbít něco, ale místo toho jsem jen seděl a cítil se prázdný.

Druhý den jsem zavolal Lucii a požádal ji, aby přišla sama. Seděli jsme naproti sobě v kuchyni a já jí ukázal záznamy z kamer. Nejprve byla v šoku – pak začala plakat.

„Já o tom nevěděla… Karel, prosím tě… Tomáš je zoufalý… Má dluhy… Já už nevím, co mám dělat…“

Bylo mi jí líto a zároveň jsem cítil vztek. „Proč jste mi to neřekli? Proč jste mě nutili být ten zlý bratr, co odmítá pomoct?“

Lucie jen brečela a opakovala: „Bála jsem se… Nechtěla jsem tě ztratit.“

Tomáš přišel večer domů a já ho konfrontoval přímo. Nejprve zapíral, pak se rozbrečel jako malý kluk. Přiznal se ke všemu – prý chtěl jen překlenout těžké období, myslel si, že si toho nevšimnu.

„Myslel sis, že ti budu pořád věřit?“ zeptal jsem se ho zlomeně.

Následující týdny byly peklo. Rodina se rozdělila na dva tábory – část stála za mnou a Alenou, část za Lucií a Tomášem. Máma mi vyčítala, že jsem to řešil kamerami místo toho, abych si s nimi promluvil jako chlap s chlapem. Táta byl naopak rád, že konečně někdo otevřel oči.

Lucie s Tomášem se odstěhovali k jejím rodičům na venkov. S Aničkou jsme se dlouho neviděli. Chyběla mi – i Lucie mi chyběla. Ale důvěra byla pryč.

Někdy večer sedím v prázdném bytě a přemýšlím: Udělal jsem správně? Měl jsem být tvrdší nebo naopak víc chápat? Kde je hranice mezi pomocí a slepou důvěrou?

Možná mi poradíte vy: Dá se vůbec taková rána někdy opravdu odpustit? Nebo je lepší chránit sebe i za cenu rozbité rodiny?