Když zeť nenávidí tchyni: Příběh jedné české rodiny

„To už je zase ta tvoje polívka? Vždyť to neumíš ani pořádně osolit, Ivano!“ Petrův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u sporáku, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale v tu chvíli jsem věděla, že už to není jen o špatně ochucené polévce. Bylo to o všem, co se mezi námi za poslední roky nahromadilo.

Petr byl vždycky trochu odtažitý, když si moje dcera Jana přivedla domů toho vysokého, tmavovlasého kluka s ostrým pohledem. Ale nikdy bych nevěřila, že se z něj stane někdo, kdo mě bude denně ponižovat v mém vlastním domě. Když jsme se před pěti lety rozhodli, že spojíme domácnosti – já, Jana, Petr a jejich dvě děti, Tomáš a Klára – bylo to z čistě praktických důvodů. Já přišla o manžela a dům byl velký. Jana s Petrem chtěli šetřit na vlastní bydlení a já jim nabídla střechu nad hlavou.

Zpočátku to vypadalo idylicky. Petr rozjel vlastní myčku aut na okraji města a peníze nikdy nebyly problém. Jana pracovala jako nehtová designérka v malém salonu na náměstí. Já se starala o domácnost a vnoučata. Jenže časem začalo být jasné, že Petr mě vnímá spíš jako přítěž než jako pomoc.

„Mami, prosím tě, neřeš to,“ šeptala mi Jana do ucha po jedné z dalších hádek. „On je jen unavený.“ Ale já věděla své. Petr mě přehlížel, kritizoval každý můj krok – od toho, jak věším prádlo, po to, jak mluvím s dětmi. Tomáš i Klára byli v pubertě a začali si všímat napětí doma. Jednou jsem slyšela Tomáše, jak říká sestře: „Táta je na babičku fakt hnusnej.“

Jednoho večera jsem seděla sama v obýváku a slyšela za dveřmi jejich ložnice tlumený rozhovor:

„Jano, už mě to nebaví. Tvoje máma je všude. Nemůžeme mít chvíli klid! Pořád se plete do výchovy dětí a vaří ty svoje blafy.“

„Ale Petře… vždyť nám pomáhá. Bez ní bychom to nezvládli,“ odpověděla tiše Jana.

„Já už ji nechci doma! Najdi jí nějaký byt nebo domov důchodců!“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem se snažila být užitečná – vařit, uklízet, pomáhat s dětmi. Ale místo vděku jsem sklízela jen opovržení.

Další den jsem sebrala odvahu a šla za Janou.

„Janičko, vadím vám tady? Mám odejít?“

Jana se rozplakala. „Mami, já nevím… Petr je poslední dobou jiný. Je pořád podrážděný… Prý má starosti s myčkou.“

„Ale proč si to vybíjí na mně?“

Jana jen pokrčila rameny.

Začala jsem si víc všímat detailů. Petr domů chodil později než dřív, často byl cítit alkoholem. Děti byly čím dál uzavřenější. Klára se mi svěřila: „Babi, táta na tebe pořád nadává. Já ho nechci poslouchat.“

Jednoho dne přišla rána – Petr přišel domů opilý a začal křičet: „Vypadni z našeho domu! Jsi jen stará pijavice!“ Jana stála vedle mě a třásla se strachy. Tomáš vyběhl z pokoje: „Tati! Přestaň! Babička nám nic neudělala!“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nemůžu dál mlčet ani snášet ponížení kvůli rodině. Sbalila jsem si pár věcí a odešla k sousedce Aleně přes ulici.

Dny bez rodiny byly prázdné a bolestivé. Chyběla mi vnoučata i dcera. Ale zároveň jsem cítila úlevu – nikdo mě neponižoval, nemusela jsem se bát otevřít dveře do kuchyně.

Po týdnu mi Jana zavolala:

„Mami, prosím tě… vrať se domů. Děti tě potřebují. Já tě potřebuju.“

„A co Petr?“ zeptala jsem se tiše.

„Snažíme se s ním mluvit… Ale nevím, jestli se něco změní.“

Stála jsem před rozhodnutím: vrátit se do prostředí plného napětí kvůli dětem a Janě? Nebo si konečně postavit hlavu a žít svůj život bez strachu?

Dnes sedím u okna v malém bytě na sídlišti a přemýšlím: Je lepší obětovat vlastní důstojnost pro rodinu? Nebo má každý právo říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?