Lékař, který požadoval platbu před léčbou: Příběh, který změnil můj život

„To snad nemyslíš vážně, Michale! Ty chceš po vlastní sestře, aby ti zaplatila za léčbu?“ křičela na mě maminka v kuchyni, zatímco táta jen mlčky seděl u stolu a zíral do hrnku s kávou. Bylo pozdní odpoledne, venku pršelo a v našem bytě na Žižkově bylo dusno nejen kvůli počasí.

Všechno začalo před týdnem. Moje mladší sestra Jana přišla domů s bolestmi břicha. Vypadala bledě a stěžovala si, že ji bolí na pravé straně. Jako lékař jsem hned poznal, že by mohlo jít o slepé střevo. Ale Jana neměla pojištění – byla čerstvě po škole, bez práce, a rodiče na tom nebyli finančně nejlépe. Věděl jsem, že pokud půjde do nemocnice, čeká ji dlouhé čekání a možná i účet, který si nebude moci dovolit.

Ten večer jsem seděl v obýváku a přemýšlel. Měl jsem možnost jí pomoci – mám kontakty v soukromé klinice, kde pracuji. Ale věděl jsem také, že pokud začnu léčit rodinu zadarmo, kde to skončí? Už tak jsem měl dluhy z hypotéky na byt a splácení auta. V práci nám nedávno snížili platy a já měl pocit, že se topím.

Když jsem Janě řekl, že jí mohu zařídit rychlý zákrok na klinice, ale bude to stát patnáct tisíc korun, rozplakala se. „Ty bys mi to opravdu neudělal zadarmo?“ šeptala mezi vzlyky. „Jsem tvoje sestra…“

V tu chvíli jsem cítil, jak se ve mně všechno láme. Ale zůstal jsem tvrdý. „Jano, já už nemůžu dál všechno dělat zadarmo. Musím taky platit účty. Jestli chceš kvalitní péči bez čekání, budeš si to muset zaplatit.“

Rodiče se to dozvěděli hned druhý den. Máma mi vyčetla, že jsem bezcitný a že rodina je přece přednější než peníze. Táta jen tiše řekl: „Michale, vždycky jsme tě podporovali. Nezklam nás.“

Ale já už byl rozhodnutý. Jana si nakonec půjčila peníze od kamarádky a zákrok proběhl bez komplikací. Ale něco mezi námi prasklo. Přestala mi volat, nechodila na rodinné obědy a když jsme se potkali na Vánoce, sotva se na mě podívala.

Začal jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Každý den jsem si v hlavě přehrával ten rozhovor v kuchyni – máminy slzy, tátovo zklamání, Janin zlomený pohled. V práci jsem byl podrážděný a kolegové si toho všimli. Jednou mě oslovila kolegyně Eva: „Michale, co se děje? Jsi poslední dobou jako vyměněný.“

Nevydržel jsem to a všechno jí řekl. Eva jen pokrčila rameny: „Víš, každý máme svoje hranice. Ale někdy je lepší přijít o peníze než o rodinu.“

Začal jsem přemýšlet nad tím, co je vlastně správné. Vždycky jsem si myslel, že být profesionální znamená být spravedlivý ke všem – i k rodině. Ale možná jsem byl jenom zbabělec, který se schovával za pravidla.

Jednoho večera jsem se rozhodl Janě zavolat. Dlouho to nezvedala. Nakonec se ozvala unaveným hlasem: „Co chceš?“

„Jano… promiň mi to všechno. Udělal jsem chybu. Měl jsem ti pomoct bez podmínek.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Víš, Michale, já tě chápu. Ale bolelo mě to víc než ta operace.“

Rozbrečel jsem se do telefonu jako malý kluk.

Od té doby jsme spolu začali znovu mluvit, ale už to nikdy nebylo jako dřív. Rodiče mi odpustili, ale vím, že jejich důvěra byla narušená.

Každý den si kladu otázku: Kde je hranice mezi povinností k rodině a povinností k sobě? A dá se vůbec napravit něco, co člověk jednou zlomil?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se odpustit taková chyba?