Lekce od školníka: Reflexe o úctě a důsledcích
«Tohle už je moc!» vykřikl jsem, když jsem vstoupil do dívčí koupelny a spatřil zrcadla pokrytá otisky rtěnky. Bylo to už potřetí tento týden. Jsem školník na střední škole v Brně a každý den čelím výzvám, které mi přinášejí studenti. Ale tohle? Tohle bylo příliš.
Vždycky jsem se snažil být k nim laskavý a chápavý. Vím, že dospívání je těžké období, ale tohle byla jasná neúcta. Rozhodl jsem se, že je čas, aby se něco změnilo. Musel jsem jim ukázat, že jejich činy mají důsledky.
Ve sborovně jsem se svěřil své kolegyni Janě. «Adame, musíš jim dát lekci,» řekla mi. «Ale jak?» zeptal jsem se zoufale. «Možná bys mohl udělat něco, co je přiměje zamyslet se nad tím, co dělají,» navrhla.
Přemýšlel jsem o tom celou noc. Nakonec jsem přišel s plánem. Druhý den ráno jsem si vzal kbelík s vodou a hadr a šel do koupelny. Když tam přišla skupina dívek, které jsem podezříval, že jsou za to zodpovědné, pozval jsem je dovnitř.
«Podívejte se na ty zrcadla,» řekl jsem jim klidně. «Vidíte ty otisky? To je vaše práce.» Dívky se začaly smát a jedna z nich, Lenka, řekla: «A co s tím uděláte?»
Usmál jsem se a odpověděl: «Chci vám něco ukázat.» Vzal jsem hadr, namočil ho do kbelíku a začal čistit jedno ze zrcadel. «Vidíte, jak je to těžké?» ptal jsem se jich.
Dívky se na mě dívaly s nezájmem, ale já pokračoval: «Každý den musím uklízet nepořádek, který po sobě zanecháte. A tohle není jen o úklidu. Je to o úctě.»
Lenka se zamračila a řekla: «To je vaše práce, ne?»
«Ano, je to moje práce,» odpověděl jsem. «Ale to neznamená, že si zasloužím být terčem vašich žertů.»
Dívky odešly a já doufal, že jsem jim dal něco k zamyšlení. Ale věci se nevyvíjely podle plánu.
Následující den bylo zrcadlo opět pokryté rtěnkou, tentokrát ještě více než předtím. Cítil jsem se poražený a bezmocný. Co jsem udělal špatně? Proč moje lekce nefungovala?
Rozhodl jsem se promluvit s ředitelem školy, panem Novákem. «Pane Nováku, musíme něco udělat,» řekl jsem mu zoufale.
«Adame, chápu vaši frustraci,» odpověděl ředitel. «Ale možná bychom měli zkusit jiný přístup.»
Navrhl mi, abychom uspořádali setkání s rodiči těch dívek a promluvili si o tom společně. Souhlasil jsem, i když jsem měl pochybnosti.
Setkání proběhlo následující týden. Rodiče byli překvapeni a někteří dokonce rozhořčeni tím, co jejich děti udělaly. Ale místo toho, aby je potrestali, rozhodli jsme se společně najít řešení.
Jedna z matek navrhla, aby dívky pomohly s úklidem školy po dobu jednoho týdne. «Možná když uvidí, kolik práce to obnáší, začnou si vážit toho, co děláte,» řekla.
Dívky nebyly nadšené, ale souhlasily. A tak začaly pomáhat s úklidem každý den po škole. Viděl jsem na nich změnu. Pomalu začaly chápat, že jejich činy mají důsledky.
Na konci týdne za mnou přišla Lenka a omluvila se. «Omlouvám se za to, co jsme udělaly,» řekla tiše. «Neuvědomovaly jsme si, jak těžké to pro vás musí být.»
Usmál jsem se a odpověděl: «Důležité je, že jste se poučily.»
Tento zážitek mě naučil jednu důležitou věc: někdy nestačí jen ukázat důsledky špatného chování. Musíme také poskytnout příležitost k nápravě a pochopení.
A teď se ptám vás: Jak bychom mohli lépe učit mladé lidi úctě a odpovědnosti? Jaké další kroky bychom mohli podniknout?