Léto, kdy se všechno změnilo: Příběh jedné rodinné dovolené u Balatonu

„Proč jsi zase taková? Nemůžeš se aspoň jednou usmát, když jsme spolu?“ mámin hlas mě bodl jako jehla do srdce. Seděla jsem na zadním sedadle našeho starého felicie, která smrděla potem a starými sendviči, a dívala se na ubíhající krajinu za oknem. Táta mlčel, ruce pevně na volantu, oči upřené na silnici směrem k Balatonu. Bratr Honza si vepředu hrál s mobilem a občas se uchechtl nad nějakým videem. Já jsem jen mlčela. Všichni jsme věděli, že tohle léto bude jiné – ale nikdo z nás netušil, jak moc.

Minulé léto skončilo hádkou, kterou jsme nikdy pořádně nevyřešili. Táta tehdy odešel na dvě hodiny z chaty a máma brečela v koupelně. Já jsem se snažila být neviditelná. Letos jsem si ale slíbila, že už to tak nenechám. Že tentokrát řeknu, co cítím, i kdyby to mělo bolet.

První večer u Balatonu byl dusný a plný napětí. Máma rozbalovala řízky a okřikovala Honzu, že má špinavé ruce. Táta naléval víno do plastových kelímků a já jsem seděla na molu, nohama ve vodě. Slyšela jsem jejich hlasy, jak se hádají o tom, kdo zapomněl koupit chleba. Zavřela jsem oči a představovala si, že jsem někde jinde – třeba v Praze s kamarádkami, kde můžu být sama sebou.

„Lucko, pojď sem! Večeře!“ volala máma. Vrátila jsem se ke stolu a snažila se tvářit vděčně. „Děkuju,“ zamumlala jsem a začala jíst. „Můžeš být trochu milejší?“ sykla na mě máma potichu. „Vždyť jsme tu spolu! To ti nestačí?“

Chtěla jsem jí říct, že mi nestačí jen být spolu. Že chci být slyšená. Ale místo toho jsem jen sklopila oči.

Druhý den jsme šli na pláž. Honza se hned ztratil mezi stánky s langoši a já jsem zůstala s rodiči pod slunečníkem. Máma mi natírala záda opalovacím krémem a vyprávěla mi o tom, jak byla v mém věku zamilovaná do kluka z vedlejší vesnice. „A ty? Máš někoho?“ zeptala se najednou.

Zamrazilo mě. „Ne,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem měla někoho – Kláru – ale tohle jim nikdy neřeknu. Ne tady, ne teď.

Odpoledne přišla bouřka a my jsme uvízli v chatě. Táta začal opravovat kapající kohoutek a máma vytáhla staré fotky z dovolených. „Podívej, Lucko, tady jsi byla tak šťastná!“ ukazovala mi obrázek malého dítěte s rozesmátou tváří.

„To už nejsem já,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

Máma se zarazila. „Co tím myslíš?“

„Nic,“ zalhala jsem znovu a odešla do svého pokoje.

Večer jsem seděla na posteli a poslouchala tlumené hlasy rodičů za stěnou.

„Nevím, co s ní je,“ šeptala máma. „Jako by byla pořád někde jinde.“

„Nech ji být,“ odpověděl táta unaveně. „Třeba potřebuje čas.“

Cítila jsem slzy v očích. Proč je tak těžké být prostě sama sebou? Proč mám pocit, že musím hrát roli dokonalé dcery?

Další den jsme šli na výlet lodí po Balatonu. Vítr mi cuchal vlasy a já jsem poprvé za dlouhou dobu cítila svobodu. Honza fotil selfie s rodiči a já jsem se od nich vzdálila až na konec paluby.

Najednou vedle mě stála starší paní – paní Novotná z vedlejší chaty. „Ty jsi Lucka, viď? Tvoje maminka o tobě pořád mluví.“

Usmála jsem se křečovitě. „Opravdu?“

„Ano,“ kývla paní Novotná. „Říká, jak jsi chytrá a hodná… Ale víš co? Někdy je lepší být upřímný než hodný.“

Ta věta mi zněla v hlavě celý zbytek dne.

Večer jsme seděli u ohně a máma začala mluvit o tom, jak by si přála, abych byla víc otevřená. „Lucko, proč mi nikdy nic neřekneš? Proč jsi pořád tak uzavřená?“

Nadechla jsem se a poprvé v životě řekla nahlas: „Protože mám pocit, že mě nikdy neposloucháte! Že musím být někdo jiný, abyste mě měli rádi!“

Nastalo ticho. Táta se na mě podíval překvapeně, máma měla slzy v očích.

„To není pravda…“ zašeptala.

„Ale je,“ odpověděla jsem tiše.

Ten večer jsme spolu dlouho mluvili – poprvé opravdu mluvili. O tom, co cítím já i oni. O tom, jak je těžké být rodičem i dítětem zároveň.

Když jsme se vraceli domů, věděla jsem, že už nikdy nebudeme stejní jako dřív. Ale možná je to dobře.

Někdy přemýšlím: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kdy konečně najdeme odvahu být sami sebou?