„Mami, tady je ještě špína!” – Příběh Jitky, která zapomněla na sebe

„Jitko, tady je ještě špína! Copak to nevidíte?“ ozvalo se z kuchyně hlasem mé snachy Martiny. Stála u dřezu, v ruce hadr, a ukazovala na malý flek na podlaze. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Už několik měsíců žiju u svého syna Petra a jeho ženy, protože jsem po operaci kyčle nemohla být sama. Ale místo vděku za pomoc v domácnosti jsem se tu cítila jako neviditelná služka.

„Promiň, Martino, hned to utřu,“ odpověděla jsem tiše a sklonila hlavu. Petr seděl v obýváku, oči upřené do notebooku, a dělal, že nic neslyší. Vždycky byl takový – konflikty ho děsily. Když jsem se k nim stěhovala, sliboval mi, že to bude jen na pár týdnů, než se zotavím. Jenže týdny se změnily v měsíce a já pořád neměla kam jít. Můj byt v paneláku na Jižním Městě byl zatím pronajatý, abych měla na léky a rehabilitace.

Každý den jsem vařila, prala, žehlila a uklízela. Když jsem si dovolila sednout si s kávou, Martina jen protočila oči: „To už máš hotovo? Já bych si taky ráda odpočinula.“ Vždycky jsem byla zvyklá pomáhat, ale teď jsem měla pocit, že už nejsem matka ani babička – jen někdo, kdo má být neustále po ruce.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív. Seděla jsem v kuchyni a snažila se potichu plakat, aby mě nikdo neslyšel. „Mami, co je?“ zeptal se opatrně. „Nic, jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem ho zatěžovat. Ale on si sedl naproti mně a dlouho mlčel.

„Martina říká, že jsi poslední dobou nějaká podrážděná,“ začal opatrně. „Já vím, že to pro tebe není jednoduché… Ale my jsme taky pod tlakem.“

V tu chvíli mi došla trpělivost. „Petře, já tu nejsem vaše služka! Já jsem tvoje máma! Copak to nevidíš? Každý den dělám všechno možné a stejně to nestačí!“

Petr zrudl a sklopil oči. „Já vím… Promiň… Jenže Martina je z práce unavená…“

„A já nejsem? Myslíš si, že když jsem důchodkyně, tak nemám právo být unavená? Že nemám právo na trochu klidu?“

V tu chvíli vešla do kuchyně Martina. „Co se tu děje?“ zeptala se podezřívavě.

„Nic,“ odpověděl Petr rychle. Ale já už nemohla mlčet.

„Martino,“ začala jsem tiše, ale pevně. „Já chápu, že je pro vás těžké mít mě doma. Ale já už nemůžu dál dělat všechno sama. Potřebuju taky trochu respektu.“

Martina se na mě podívala s úšklebkem. „Respekt? A kdo nám pomáhá s nájmem? Kdo nám vaří? Kdo nám uklízí? Myslíš si, že to zvládneme bez tebe?“

„Možná byste měli zkusit,“ řekla jsem tiše. „Možná bych měla odejít.“

V tu chvíli bylo v kuchyni ticho tak husté, že by se dalo krájet. Petr se zvedl a odešel do ložnice. Martina jen pokrčila rameny a začala si ohřívat večeři.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem celý život pracovala, starala se o rodinu, vzdala se svých snů kvůli dětem i manželovi, který zemřel před pěti lety. A teď? Teď jsem byla přítěží.

Ráno jsem vstala dřív než obvykle. Udělala jsem si kávu a sedla si ke stolu s papírem a tužkou. Začala jsem psát dopis – sama sobě. Psala jsem o tom, co cítím, co mě bolí a co bych chtěla změnit.

Když přišla Martina do kuchyně, byla překvapená, že není snídaně na stole.

„Jitko? Co je? Proč není hotovo?“ zeptala se podrážděně.

Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila strach.

„Dneska si udělám volno,“ řekla jsem klidně. „A možná nejen dneska.“

Martina zůstala stát s otevřenou pusou.

Ten den jsem šla na procházku do parku. Seděla jsem na lavičce a pozorovala děti na hřišti. Uvědomila jsem si, že mám právo žít i pro sebe – i když mi je přes šedesát.

Večer přišel Petr za mnou do pokoje.

„Mami… promiň… Já nevěděl, jak moc tě to trápí,“ řekl tiše.

„Petře,“ odpověděla jsem unaveně, „já vás mám ráda. Ale musím myslet i na sebe.“

Nevím, co bude dál. Možná si najdu malý byt zpátky na Jižním Městě. Možná budu víc sama – ale aspoň budu mít klid.

Celý život nás učí dávat přednost ostatním před sebou samými. Ale kde je ta hranice? Kdy už je čas říct dost?